(Přecházející část) Jak stavba Berlínské zdi, tak Karibská krize byly povelem k pohotovosti politiků a armád. Ani zmírnění mezinárodního napětí v roce 1963 neznamenalo nějaký rázný krok k odzbrojení. Řinčení zbraní bylo tlumeno jen pomalu. Když už se zdálo, že politici velmocí zmoudří a maršálům a generálům vezmou peníze na zbrojení, přišel atentát na amerického prezidenta Johna F.Kennedyho.
Kennedy byl nadějí i pro lidi v Československu
Atentát s věčnými otazníky
Atentátem byla šokována nejen Amerika. Kennedy byl oblíbený v celém světě. Emoce a podezření vyvolával fakt, že atentátník Osvald měl za manželku Rusku a v Moskvě před časem byl. Žádné stopy sovětské účasti na atentátu nalezeny nebyly. Mnohem většímu tlaku než ze zahraničí musel čelit Chruščov doma, kde se formovalo stalinské křídlo soustředěné okolo L.I.Brežněva. Chruščov nebyl u ortodoxních stalinistů oblíben také proto, že propustil většinu politických vězňů a zrušil gulagy ( koncentrační tábory). V roce 1964 byl zbaven funkce 1.tajemníka KSSS i funkce předsedy rady ministrů (premiér).
Obratného politika Chruščova v Kremlu nahradil nepříjemný a hrubý Leonid Brežněv. Studená válka znovu nabírala na intenzitě. Brežněv nepadl do oka ani československému prezidentovi Antonínu Novotnému, který téměř provokativně upřednostňoval jednání s Brežněvovým konkurentem Kosiginem. Je možné, že už tyto spory Brežněva inspirovaly k okupaci v roce 1968. Umístit sovětská vojska na československém území se předtím Brežněv pokoušel několikrát, ale vždycky mu je Novotný vyhnal. Podařilo se mu sovětskou armádu vystrnadit i na podzim 1966, kdy po cvičení Varšavské smlouvy, nazvaném Vltava, se už v Československu zřetelně usadila. Touha mít armádu co nejblíže západoněmecké hranici se Brežněvovi splnila až v roce 1968.
Daleko větším Novotného problémem však se stalo Slovensko, neboť odmítal slovenské vydírání. Přestože šly na výstavbu slovenského průmyslu (Košice,Pováží) a slovenských měst velké peníze, slovenští komunisté se snažili hrozbou vytvoření autonomních orgánů a získání větších pravomocí vydírat Prahu a získávat pro Slovensko další a další prostředky. Slovensko se v té době měnilo k nepoznání. Mimo moderních továren ve velkých městech vyrostly první panelové domy, na místech vesnických obytných dřevěných kůlniček a salaší rostly velké zděné vily. (foto: Karel Gott)
Příliš se o tom nikdy nemluvilo ani nepsalo, ale za Novotného prezidentského období se českoslovenští občané těšili relativně nebývalé míře osobní svobody, jaké se netěšili nikdy předtím (míněno 1948 - 1960) ani nikdy potom (1969-1989). Novotný sice v roce 1960 vyhlásil socializmus, ale všichni věděli, že je to formalita. Šedesátá léta byla zlatou érou československé kultury. Fungovala sice cenzura, ale media ji dokázala obcházet a informovat objektivně o většině událostí (foto: Beatles). Lidé měli v paměti represe padesátých let, a tak byli šťastni při každém nepatrném uvolnění totality. Začínala se otvírat železná opona, na československých silnicích se objevovala auta západních turistů, postupně mizely překážky při cestách do zahraničí.
Ekonomika je problémem každé vlády v každém období, měl s ní problémy i komunistický režim šedesátých let. Řešil to dalším budováním průmyslu a vytvářením nadbytku dělnických pracovních míst. Dělnická místa byla preferována i platově, což byl jeden ze způsobů jak vyhánět lidi z administrativy, která je přebujelá za každého režimu. Poté co stalinistu Viliama Širokého v čele československé vlády vystřídal Jozef Lenárt, byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V té době už země zamířila k Pražskému jaru 1968. Veřejná kritika komunistického režimu prvně hodně hlasitě zazněla na sjezdu spisovatelů v roce 1966. Paradoxem je, že to nebyl Dubček, kdo prakticky zemi přivedl k Pražskému jaru, ale Antonín Novotný, který se potom Dubčekovou zásluhou stal symbolem totality.
Před 40 lety začalo pražské jaro
Stalinisti Biľak a Kolder se spojili s reformním křídlem, včele s komunistou Dubčekem, a 4.ledna 1968 odvolali Novotného z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ. Byl to však právě Novotný, kdo v zájmu vyřešení vzniklé patové situace sám na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ naivního komunistického snílka Alexandra Dubčeka navrhl. Další vývoj až do srpna 1968 byla amatérská improvizace (foto: móda 60.let). K lízání nejlepší populistické smetany byl mimo Dubčeka vybrán další dlouhodobý komunistický aparátník Oldřich Černík jako premiér, bývalý stalinista-organizátor únorového puče 1948 Josef Smrkovský jako předseda Národního shromáždění a legendami opředený generál Ludvík Svoboda jako prezident. Tyto čtyři figury se před rozjásanými davy předváděli na náměstích českých a slovenských měst. Zatím uvnitř komunistické strany zuřil stále boj mezi různými proudy. Žádná reforma, žádné ohrožení vlády jedné strany za Dubčeka uskutečněno nebylo, důvodem k srpnové sovětské invazi patrně byly, mimo písemné žádosti stalinistů, zřejmě jen ty davy na náměstích, kde se ozývalo volání po neutralitě země a rodila protibrežněvovská zpupnost politiků.
Kennedy byl nadějí i pro lidi v Československu
Atentát s věčnými otazníky
Atentátem byla šokována nejen Amerika. Kennedy byl oblíbený v celém světě. Emoce a podezření vyvolával fakt, že atentátník Osvald měl za manželku Rusku a v Moskvě před časem byl. Žádné stopy sovětské účasti na atentátu nalezeny nebyly. Mnohem většímu tlaku než ze zahraničí musel čelit Chruščov doma, kde se formovalo stalinské křídlo soustředěné okolo L.I.Brežněva. Chruščov nebyl u ortodoxních stalinistů oblíben také proto, že propustil většinu politických vězňů a zrušil gulagy ( koncentrační tábory). V roce 1964 byl zbaven funkce 1.tajemníka KSSS i funkce předsedy rady ministrů (premiér).
Obratného politika Chruščova v Kremlu nahradil nepříjemný a hrubý Leonid Brežněv. Studená válka znovu nabírala na intenzitě. Brežněv nepadl do oka ani československému prezidentovi Antonínu Novotnému, který téměř provokativně upřednostňoval jednání s Brežněvovým konkurentem Kosiginem. Je možné, že už tyto spory Brežněva inspirovaly k okupaci v roce 1968. Umístit sovětská vojska na československém území se předtím Brežněv pokoušel několikrát, ale vždycky mu je Novotný vyhnal. Podařilo se mu sovětskou armádu vystrnadit i na podzim 1966, kdy po cvičení Varšavské smlouvy, nazvaném Vltava, se už v Československu zřetelně usadila. Touha mít armádu co nejblíže západoněmecké hranici se Brežněvovi splnila až v roce 1968.
Daleko větším Novotného problémem však se stalo Slovensko, neboť odmítal slovenské vydírání. Přestože šly na výstavbu slovenského průmyslu (Košice,Pováží) a slovenských měst velké peníze, slovenští komunisté se snažili hrozbou vytvoření autonomních orgánů a získání větších pravomocí vydírat Prahu a získávat pro Slovensko další a další prostředky. Slovensko se v té době měnilo k nepoznání. Mimo moderních továren ve velkých městech vyrostly první panelové domy, na místech vesnických obytných dřevěných kůlniček a salaší rostly velké zděné vily. (foto: Karel Gott)
Příliš se o tom nikdy nemluvilo ani nepsalo, ale za Novotného prezidentského období se českoslovenští občané těšili relativně nebývalé míře osobní svobody, jaké se netěšili nikdy předtím (míněno 1948 - 1960) ani nikdy potom (1969-1989). Novotný sice v roce 1960 vyhlásil socializmus, ale všichni věděli, že je to formalita. Šedesátá léta byla zlatou érou československé kultury. Fungovala sice cenzura, ale media ji dokázala obcházet a informovat objektivně o většině událostí (foto: Beatles). Lidé měli v paměti represe padesátých let, a tak byli šťastni při každém nepatrném uvolnění totality. Začínala se otvírat železná opona, na československých silnicích se objevovala auta západních turistů, postupně mizely překážky při cestách do zahraničí.
Ekonomika je problémem každé vlády v každém období, měl s ní problémy i komunistický režim šedesátých let. Řešil to dalším budováním průmyslu a vytvářením nadbytku dělnických pracovních míst. Dělnická místa byla preferována i platově, což byl jeden ze způsobů jak vyhánět lidi z administrativy, která je přebujelá za každého režimu. Poté co stalinistu Viliama Širokého v čele československé vlády vystřídal Jozef Lenárt, byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V té době už země zamířila k Pražskému jaru 1968. Veřejná kritika komunistického režimu prvně hodně hlasitě zazněla na sjezdu spisovatelů v roce 1966. Paradoxem je, že to nebyl Dubček, kdo prakticky zemi přivedl k Pražskému jaru, ale Antonín Novotný, který se potom Dubčekovou zásluhou stal symbolem totality.Před 40 lety začalo pražské jaro
Stalinisti Biľak a Kolder se spojili s reformním křídlem, včele s komunistou Dubčekem, a 4.ledna 1968 odvolali Novotného z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ. Byl to však právě Novotný, kdo v zájmu vyřešení vzniklé patové situace sám na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ naivního komunistického snílka Alexandra Dubčeka navrhl. Další vývoj až do srpna 1968 byla amatérská improvizace (foto: móda 60.let). K lízání nejlepší populistické smetany byl mimo Dubčeka vybrán další dlouhodobý komunistický aparátník Oldřich Černík jako premiér, bývalý stalinista-organizátor únorového puče 1948 Josef Smrkovský jako předseda Národního shromáždění a legendami opředený generál Ludvík Svoboda jako prezident. Tyto čtyři figury se před rozjásanými davy předváděli na náměstích českých a slovenských měst. Zatím uvnitř komunistické strany zuřil stále boj mezi různými proudy. Žádná reforma, žádné ohrožení vlády jedné strany za Dubčeka uskutečněno nebylo, důvodem k srpnové sovětské invazi patrně byly, mimo písemné žádosti stalinistů, zřejmě jen ty davy na náměstích, kde se ozývalo volání po neutralitě země a rodila protibrežněvovská zpupnost politiků. 
Žádné komentáře:
Okomentovat