Hledání času.

Dobrá Voda u Nových Hradů v roce 1930.


Dobrá Voda u Nových Hradů v roce 2011.


Na horním snímku je Dobrá Voda v Novohradských horách, jak vypadala kolem roku 1930. Tehdy to bylo živé městečko obydlené německy mluvícím obyvatelstvem, s lázněmi a poutním kostelem P.Marie Utěšitelky. Přicházely tam sice desetitisíce poutníků, ale jak ukazují terasovitá políčka nad kostelem, poutní procesí ani lázeňští hosté všem obyvatelům obživu nezajistili, takže nezbývalo, než si opatřovat potraviny na kamenitých políčkách v kopcích.

Po roce 1945 muselo všechno německé obyvatelstvo odejít, čeští, slovenští a rumunští osídlenci dlouho nepobyli. Domy, které při velkém požáru v roce 1949 neshořeli, chátraly a mnohé musely být zbořeny, včetně buquoyské hraběcí rezidence (vpravo od kostela). Políčka a louky nikdo neobdělával, takže se z nich stal les (dolní snímek), vlevo na stráni vyrostla chatová osada. Při pohledu na druhý snímek je třeba ocenit prozíravost stavitelů chrámu (1715), kteří ho na svahu Kraví hory umístili tak, jako by počítali s tím, že v budoucnosti bude obklopen lesním porostem, aby byl stále viděn i z velké dálky.

Boženka, Mařenka a zednický fortel. (foto)

Před více než sto léty žil v jednom okresním městě úředník, který měl dvě dcery, Boženku a Mařenku. Protože to byl pán pracovitý a šetrný, mohl svým dcerám postavit vedle sebe dvě stejné vilky, jimž stavitel dal prvky baroka, a hlavně secese, jak tehdy bylo v módě. Oba domky se stylovou architekturou byly ozdobou ulice nejen v době, kdy byly postaveny, ale až do poloviny 60. let minulého století. Potom se jejich cesty rozešly, vzhled jednoho se změnil, jako by se za svůj rakousko-uherský původ styděl.

Vila Boženka měla, a má, štěstí, že její majitelé se nechtějí přizpůsobit době za každou cenu. Boženka má prostě vzhled jako měla před 100 léty. Opravdu nevídaná pieta.

Vilu Mařenku po smrti majitelky v roce 1965 koupil socialistický vrchní číšník. Kdo jiný mimo řezníka, zelináře a taxikáře si to v té době mohl dovolit? Socialistická elita musela mít socialistické bydlení. Stará fasáda, dveře, okna, ploty musely pryč. Nahradily ji moderní stavební hmoty: břízolit, kabřinec, šamotky, kovový plot, velká okna aj., jak poradili socialističtí zedníci. (R.Fischer)

Zemřel Jiří Raška.

Dnes nás opustil jeden z úspěšných sportovců roku 1968, olympijský vítěz Jiří Raška. Jeho úspěchy posílily hrdost československého obyvatelstva a určitě přispěly k euforii nazvané Pražské jaro.

Raškův perfektní styl znamenal vítězství.

Skokana na lyžích Jiřího Rašku proslavilo zlato z olympijských her v Grenoblu v roce 1968 a také vítězství na prestižním Turné čtyř můstků. Vítěz domácí ankety o lyžaře století, který loni v říjnu převzal z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy, zemřel dnes po dlouhé nemoci ve věku 70 let.

Jiří Raška po vítězném závodě s dalším skokanem Tomášem Kučerou (vlevo).

Raška (narozený 4. února 1941 ve Frenštátu pod Radhoštěm) se do světové špičky zařadil dvěma čtvrtými místy na MS 1966 v Oslu. Týden po zlatém skoku na středním můstku získal na velkém můstku stříbro a z Grenoblu si tak odvezl celkem čtyři cenné kovy, neboť Mezinárodní lyžařská federace tehdy počítala olympijské závody i za mistrovství světa.

Následovala ještě řada dalších úspěšných závod. V reprezentaci vydržel šestinásobný mistr republiky dlouhých 16 let. Po ukončení sportovní kariéry se brzy vrátil jako trenér k národnímu týmu. Po zdravotních problémech sport opustil a chvíli koketoval s komunální politikou (1998).

Nacistická konference o holokaustu před 70 lety.

Konference v honosné vile na břehu jezera Wannsee, postavené v roce 1914, byla označena za "tajnou říšskou záležitost" a na pozvání šéfa hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřence pro "řešení židovské otázky" Reinharda Heydricha se jí účastnilo 15 vysokých vůdců SS, státních úředníků a stranických funkcionářů, z velké části právníků. O jejím významu jsou dodnes pochybnosti.

Dokument protokolu, kopie č.16 nalezená Američany v roce 1947, sice vyznívá, jako by se nacisté na vyhlazování židů dohodli právě 20. ledna 1942 ve Wannsee, ale historici brzy rozpoznali, že protokol neměl takový význam. Na konferenci nebyl Adolf Hitler, a ti, kteří tam byli, neměli takové postavení, aby mohli rozhodovat o genocidě celého národa.

Doktor obojího práva Hans Frank se podílel na rasistických zákonech.

Porada v berlínské vile Wannsee před 70 lety, 20. ledna 1942, nerozhodla o vyhubení židů, protože holokaust začal už mnohem dříve, nýbrž sloužila ke koordinaci mezi různými úřady. Skutečným cílem konference bylo napomoci tomu, aby bylo 'konečné řešení' začleněno do běžných byrokratických a politických struktur německého státu a po pracovně-technické stránce vhodně zorganizováno. Tato metoda umožňovala každému jednotlivci, aby se zbavil osobní zodpovědnosti, a přesto se stal částečně aktivním, v zásadě ale pasivním komplicem své vlády.

Porada neměla pevný program a většinu času zabírala Heydrichova přednáška. Na této konferenci se nacisté rozhodli deportovat staré Židy do Terezína. "Pro konečné řešení židovské otázky v Evropě přichází v úvahu asi 11 milionů židů," píše se v závěru protokolu. Podle výpovědi Adolfa Eichmanna (v roce 1961 byl v Izraeli popraven) se jednalo o schůzku, jejíž účastníci po vypití většího množství koňaku nevěděli ani, o čem se jednalo a co podepsali (připomíná to pozdější schůzky Varšavské smlouvy a RVHP v Moskvě, rozdíl byl v tom, že se pila vodka).

Odkazy:

Holokaust

Atentát na Heydricha.

Heydrichův automobil.

Heydrichův automobil byl objeven v Hradci Králové.

Podnikatel z Hradce Králové objevil ve své stodole historický unikát – Mercedes 320B, ve kterém zřejmě seděl v roce 1942 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, když na něho českoslovenští parašutisté spáchali atentát.

Zastupující říšský protektor generál Reinhart Heydrich po převzetí funkce v Praze.

Sběratel historických vozů při opravách postupně nacházel stále více stop, které ho vedly k názoru, že by to mohl být vůz, který zasáhla Kubišova bomba.

Auto prozkoumali i historici. "Podle našeho názoru velmi pravděpodobné, jen podtrhnout," potvrdil historik Jan Boris Uhlíř. Expertiza by měla být hotova během několika měsíců. "Pokud naši tezi potvrdí, tak předběžná dohoda s majitelem auta je taková, že by se automobil po renovaci měl stát součástí sbírek Vojenského historického ústavu Praha."

Ve Vojenském historickém ústavu už přitom jedno auto, v němž Heydrich během atentátu jel, stojí. Poškození tam je také, ale bylo způsobeno pravděpodobně při filmování známého Sequensova filmu Atentát. Automobil totiž používaly barrandovské ateliéry.

Atentát na Heydricha byl spáchán 27. května 1942, zastupující říšský protektor zemřel o několik dní později - 4. června. Atentát provedli Jan Kubiš a Josef Gabčík, parašutisté československých výsadků Antropoid, kteří byli vysláni z Londýna na pomoc domácímu odboji. Boj s německou přesilou nepřežil ani jeden z nich, Němci popravili i biskupa Gorazda za to, že jim poskytl úkryt.

Živá pochodeň 16. ledna 1969.

Nejdříve se o sebevražedném pokusu objevila jen nepatrná zprávička. Smrt Jana Palacha je ještě dnes plná otazníků. Uspokojivých odpovědí se svět asi nikdy nedočká. Smutné je, že Palachův čin je dnes částí veřejnosti zpochybňován, dokonce zesměšňován. Současná nová pragmatická a cynická generace, pokud o Palachově činu něco ví, nechápe ho, protože jiné ideály než konzum, světské radovánky a prospěchařství jí zřejmě nic neříkají.

Čtvrtek 16. ledna 1969 byl docela všední obyčejný zimní den. Na prvních stránkách novin je objevila fotografie čerstvých novomanželů Evy Pillarové a Jaromíra Majera, kteří odjížděli na festival do Cannes.
Země se smiřovala s "internacionální pomocí pěti zemí Varšavské smlouvy", politické orgány vytrvale vydávaly jedno jalové prohlášení za druhým, ale mimo Františka Kriegra a Františka Vodsloně se nikdo z politiků nedokázal proti sovětskému diktátu postavit. Na přání Moskvy byl zbaven funkce předsedy parlamentu Josef Smrkovský, jenž byl z vysoké fukce odstaven jako první z mužů jara 68. Oficiálním důvodem údajně byl požadavek Slováků, že podle parity musí funkci obsadit Slovák (Colotka).

Průměrný občan si myslel své, nechtěl si připouštět depresi, která zemi po sovětské okupaci 21.srpna 1968 stále více svírala. Snažil se ignorovat přítomnost půl milionu sovětských vojáků a žit svým způsobem, vzpomínat na to nádherné jaro roku předchozího. Jak čas ukázal, chvilková posrpnová zatvrzelost se začala během krátké doby masově měnit na kutálení kuličky (Ze života hmyzu), na zbabělý útěk do chat a chalup.

Palachův čin veřejnost vzrušil a vyvolal řadu otázek. Kdo však předtím pozorně sledoval tisk, mohl tušit, že k nějaké tragické události dojde. Především mladí lidé nesli sovětskou okupaci mnohem hůře než generace starší. V prosinci 1968, měsíc před Palachovým činem, uveřejnil Mladý svět dopis pěti patnáctiletých chlapců:

"Nechceme tyto vánoce prožívat v ponížení, cenzuře a nátlaku. Proto jsme se rozhodli, že se na Štědrý den polijeme benzinem a zapálíme. Je nám líto našich rodičů, kteří se o nás obětavě starají, ale ať jim zodpovědí politikové - karieristé, kteří nejsou schopni zajistit nám slušnou budoucnost."
Není jasné, jestli to bylo vážně myšleno, nebo to byla provokace československé nebo sovětské tajné bezpečnosti či výmysl redaktora. Pokud se jednalo o skutečný dopis, zda se redakci podařilo chlapce od činu odradit. Na vánoce 1968 ještě žádná lidská pochodeň nevzplála. Až 16. ledna se na Václavském náměstí student Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

Palachovi vyměnili hořlavinu.

Přestože obětavýmzásahem dispečera Dopravního podniku byl oheň okamžitě uhašen, student byl do nemocnice odvezen s těžkými popáleninami. Přes veškerou lékařskou péči Jan Palach skonal v neděli odpoledne. V údajném dopisu na rozloučenou svůj čin zdůvodnil jako protest proti cenzuře a proti šíření sovětsko-východoněmecké tiskoviny Zprávy.

Krátce po pPalachově smrti na veřejnost pronikly zpráva, že Palach byl součástí odbojové skupiny asi šesti lidí, kteří se postupnými sebevraždami rozhodli politické představitele země i obyvatelstvo probudit z letargie, se smiřováním se sovětskou okupací a s podřizování přáním okupantů. Palach si smrt vylosoval jako první. Ostatní měli následovat. (15.1.2008)

Václav Radecký z Radče, jeden z nejslavnějších Čechů.

Během vojenské kariéry se Václav Radecký z Radče zúčastnil celkem sedmnácti polních výprav, zvítězil v desítkách bitev, byl sedmkrát vážně raněn v boji, dočkal se vyznamenání všemi řády rakouského císařství a též mnohými spojeneckými, byl dekorován i Řádem zlatého rouna. Dožil se v plné síle 92 let.

Jan Josef Václav Antonín František Karel Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 na rodovém zámku ve vsi Třebnice (asi 6 kilometrů západně od Sedlčan). Od dětství chtěl být vojákem. Měl vzor v rodině, děd, otec i strýc byli vojáci. Jeho vojenská kariéra však nezačínala šťastně, neboť kvůli subtilní postavě jej armáda nechtěla. Nejdříve byl přijat jako kadet (hradil si všechny výdaje sám).

Radeckého je možné označit za historicky nejúspěšnějšího vojáka české národnosti. Sloužil 73 roků a armády pod jeho velením dosahovaly úspěchů, které se zapsaly do dějin Evropy. Proslavil se zejména vítězstvím nad Napoleonem v Bitvě národů ve dnech 16.–19. října 1813 u Lipska. Vítězným spojeneckým vojskům tehdy veleli čeští šlechtici hrabě Václav Radecký z Radče a kníže Karel Filip Schwarzenberg.

Přišel na svět za Marie Terezie a aktivně působil ještě za panování císaře Františka Josefa I. Sloužil čtyřem dalším císařům. Vymykal se z šedi průměrnosti nejen odvahou a zručností, ale zejména vojenským novátorstvím i nekonvenčním myšlením. Byl vždy uznávaným velitelem, ať to bylo v olomoucké pevnosti nebo v Uhrách, Itálii či jako vrchní velitel armády v Čechách. U podřízených vojáků byl oblíben, protože se všeobecně vědělo, že se nevyhýbá riziku. Na oslavu Radeckého vítězství u Custozzy a Novarry, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta, slavný skladatel Johann Strauss složil nesmrtelný Radeckého pochod.

Václav Radecký zemřel (zlomenina pánevního krčku po uklouznutí v bytě) ve Villa Reale v Miláně dne 5. ledna 1858 a pochován byl v Klein Wetzdorfu u Stockerau nedaleko Vídně, v Panteonu rakouské slávy. Nastoupené vídeňské vojenské posádce, doprovázející dne 18. ledna 1858 pohřební vůz, osobně velel rakouský císař František Josef I. Po celou dobu existence monarchie žádný císař nikomu takovou poctu neprokázal!

Brzy po smrti Václava Radeckého, při stém výročí narození, byl v Praze postaven monumentální Radeckého pomník. V letech 1866 – 1919 stál na dolním Malostranském náměstí v Praze, proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky. Zhotovili ho sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max(socha maršálka). Krátce po vzniku ČSR byl na přání Itálie pomník odstraněn (italská vojska Radecký mnohokrát porazil). Radeckého jezdecká socha z roku 1892 stojí dodnes na Okružní třídě ve Vídni.

Málo se ví, že obyčejný řízek (plátek masa obalený vejcem a strouhankou) se v Rakousku a v českých zemích začal jíst zásluhou maršála Radeckého, který tuto pochoutku objevil někde v Itálii. Jeho zásluhou se začaly řízky jíst nejdříve ve Vídni, odkud se rozšířily do celé monarchie..

Jen pro silné nátury (foto).

Hranice zimy.

Kněz zachránil Hitlera, kvůli němuž později zemřely miliony lidí..

Podle německé historičky Anny Elisabeth Rosmusové se nacistický vůdce Adolf Hitler neměl dožít více než 4 let. Topícího malého Adolfa zachránil kněz Johann Kühberger.

Hitler v Rusku.

Historička náhodou našla v deníku Donauzeitung z ledna 1894 zprávu o záchraně čtyřletého chlapce. Stalo se to v Pasově, kde Hitler prožil část svého mládí. Malý Hitler po prolomení tenkého ledu na řece Inn zmizel pod hladinou. Duchovní Kühberger jej vytáhl, čímž vlastně zasáhl do světové historie. Kdyby se Hitler utopil, nikdo jiný by asi nacistickou ideologii neprosadil a nezatáhl svět do nejhorší války v dějinách lidstva.

Kněz Kühberger se o záchraně malého Hitlera zmínil svému nástupci Maxi Tremmelovi, jenž už zažil Hitlerův nástup k moci. Od něho příběh znala velká část obyvatel Pasova, někteří jeho autentitu historičce Rosmusové potvrdili.

Dolnorakouská vesnice Spital, kde se Hitler v roce 1907 zotavoval po těžké nemoci.

Hitler měl prakticky mnoho životů, mnohokrát přežil svou smrt. Mimo topení ve studené vodě Innu a vážných nemocí v mládí a účasti na frontě první světové války přežil i několik atentátů. Nakonec i informace o jeho skutečné smrti 30.4.1945 v berlínském bunkru mají trhliny.

Měšťák na vsi je legrační i nebezpečný.

V loňském roce v Přísečné (u Českého Krumlova) vyháněla policie soukromého zemědělce z pole, protože jeho kombajn příliš hlučel. Stěžoval si údajně jeden místní chalupář.

Tak, jak mladí lidé z vesnic se stěhují za pohodlným životem do měst a staří vymírají, uvolňuje se vesnický prostor pro některé vrstvy městského obyvatelstva, které jednak potřebuje výhodně uložit finance do levných nemovitostí, jednak si hrát na šlechtu, která si na venkově buduje letní sídla. Tito většinou dočasní obyvatelé vesnic potom tam dávají najevo svou nadřazenost.

Novodobý měšťák na vesnici je legrační, hlavně svou namyšleností a nepřizpůsobivostí. Pozná se podle naleštěného velkého a drahého auta, podle čistého oblečení a podle zvláštní rychlé chůze. Pokud se nestydí chodit – většinou jede autem.

Stížnosti nových obyvatel vesnic na zemědělce nejsou česká specifická záležitost. Němečtí sedláci by mohli vyprávět, kolik stížností na kokrhající kohouty tam bylo podáno. Se stížnostmi na prach, hluk a zápach se tam potýkají úřady pořád. V tomto jsou jistě bez starosti farmy v USA, Irsku a dalších zemích, postavené daleko mimo obce.

Na druhé straně noví obyvatelé vesnic nejsou schopni pochopit, že nemohou chodit a jezdit všude, kde není plot. Proti čtyřkolkářům, kteří během několika minut dokážou zničit úrodu na hektaru, jsou zemědělci bezmocní.

Notoričtí stěžovatelé byli i za socializmu, ale zemědělská činnos byla preferovaná, takže se stížnostmi na hluk nebo zápach nikdo nepochodil. Každý si dal raději pozor, aby nebyl označen za protisocialistický živel. Kdo nejde s námi, jde proti nám, platilo. Zápach a hluk patřily k zemědělské práci jako světlo a teplo. Ještě jsou pamětníci nočních výmlatů v padesátých a šedesátých letech minulého století, na které chodili komunisti, myslivci, včelaři, svazáčci a další brigádníci z obce i z družebních průmyslových podniků. Hluk mlátičky, až do svítání, museli přežít stálí obyvatelé i rekreanti.

Žijeme od extému k extrému. Dnes už ani mnozí starší obyvatelé vesnic nevědí, jak se vyrábí potraviny, natož aby něco věděli o zemědělské práci, agrotechnice či chovu hospodářských zvířat. Vzhledem k intenzivní mediální propagandě, že většina potravin se dováží, bude pro zemědělce ještě hůř, čím víc na vesnicích bude nezemědělského obyvatelstva. (V.M. 8.1.2012)

Teplé začátky roků 1988 a 2012.

Když dnes ráno rozhlasová moderátorka oznamovala, že je 7. ledna, okamžitě se mi vybavila vzpomínka na 7. ledna roku 1988. Nevím proč jsem si toto datum zapamatoval, byl to den jako každý jiný. Snad mi ho připomněla letošní poměrně teplá zima.

Objížděl jsem tehdy Prahu, traktorem, po okreskách středočeského kraje a zdravil se s traktoristy pracujícími na polích. To není překlep. Skutečně 7. ledna 1988 bylo v polích mnoho traktorů a pluhů. Nebylo to kvůli tomu, že se to nestačilo udělat na podzim, příčinou byl tehdejší plánovací systém. Na podzim se zemědělským podnikům nedostávalo nafty. Proto se oralo až počátku roku, kdy dostaly nový příděl. A počasí to dovolovalo. Začal se klín vytloukat klínem.

Nafta tenkrát stála, myslím, 3,50 Kč, což pro JZD nebyl problém. Byla však na příděl. Nedostatek nebyl jen kvůli tomu, že tehdejší traktory, hlavně ty ze SSSR, se nevyznačovaly nízkou spotřebou, ale také kvůli tomu, že šéfové JZD nevěřili tomu, že zemědělství může být omezováno, a v průběhu roku spotřebu neregulovali. Soběstačnost ve výrobě potravin mívala přednost před jinými státními výdaji. Tak nějak to bývalo v předcházejících normalizačních letech. Když příděl nafty nedostačil, dojeli na příslušný úřad nebo sekretariát a přivezli bumážku na další příděl. Najednou to nebylo možné, vrátili se bez nafty. A tak se na podzim 1987 neoralo.

Doposud poměrně rozhazovačné socialistické zemědělství v polovině 80. let začalo být přiškrcováno a nuceno k hospodaření. To byl jev, který v čelech podniků vyvolal spoustu kádrových změn. Z politických funkcí se stávaly funkce politicko-ekonomické. Staří kovaní komunisté, "inženýři z lidu", byli nahrazováni pragmatickými "socialistickými inženýry." Ti se od svých předchůdců lišili skutečným vzdělání a "moderním" vztahem k penězům. Jednalo se většinou o lidi, pro které komunistická legitimace měla být prostředkem ke kariéře a zbohatnutí. Idea peněz na prvním místě - to byl jeden z důvodů konce socializmu.

Počasí na Zemi je ovlivňováno vesmírnými jevy. Podle astrologů vesmírné jevy ovlivňují i chování lidstva a měly vlivy na vznik válek, revolucí apod. Teplé lednové počasí roku 1988 zřejmě ovlivnilo světovou i československou politiku. Lidé začali nahlas upozorňovat na strnulé poměry v zemi. To vyvolalo i změny na nejvyšších místech ve státě, která byla svěřena lidem vyvolávajícím úsměvy i zlobu (Jakeš, Fojtík, Štěpán atd.). Ve skutečnosti vládli ekonomové s napojením na bezpečnostní složky, kteří připravovali "perestrojku" podle svých představ. Jaké to byly představy, začalo se ukazovat už po dvou letech. Při tunelování.

Letošní lednové počasí připomíná rok 1988. Rovněž společenská atmosféra v zemi připomíná tehdejší nálady lidí, aroganci vlády, pěrestrojkové reformy a zdražování. Je snad letošní počasí také předzvěstí velkých změn, které v příštích letech přijdou? (M.V. 7.1.2012)

Maďaři sní o starých Uhrách.

"Ty neznáš Maďary," vyčítal sapér Vodička Švejkovi, který nesl jedné maďarské paničce dopis od nadporučíka Lukáše. "Tady musíme bejt vopatrní. Já ho plácnu. Já ho chytnu za krk, že poletí jako šrapnel. Na ty maďarský kluky se musí vostře. Jakýpak s nima caviky.""

V Maďarsku 1. ledna 2012 vstoupily v platnost ústavní změny. Nová ústava, kterou prosadila konzervativní vláda Viktora Orbána, obsahuje nacionalistické prvky a zvyšuje vládní kontrolu nad justičním systémem i centrální bankou.

Preambule ústavy obsahuje odkaz na křesťanství a středověké maďarské království. Bůh a křesťanství mají udržovat "duchovní a intelektuální jednotu maďarského národa". Manželství je dle ústavy svazkem muže a ženy.

Země se už oficiálně stát nejmenuje Maďarská republika, nýbrž jen Maďarsko. Ústava rovněž dává možnost Maďarům žijícím mimo Maďarsko zúčastnit se maďarských voleb. Za hranicemi je totiž víc Maďarů než v samotném Maďarsku. (To se celkem oprávněně nelíbí Slovákům, protože postupem času můžou opět přijít o velkou část území, včetně Košic.)

Ústavní dodatek uvaluje na opoziční socialisty, jakožto následníky bývalé komunistické strany, odpovědnost za zločiny komunismu. Socialistická strana je výslovně označena za "zločineckou organizaci". Těm jejím členům, kteří byli funkcionáři za totalitní éry, tak hrozí sankce v podobě snížení či dokonce zrušení starobního důchodu.

Orbánova strana Fidesz (Svaz mladých demokratů) získala ve volbách v roce 2010 dvoutřetinovou většinu v parlamentu, což jí umožňuje společně s Křesťanskodemokratickou lidovou stranou (KDNP) prosazovat v parlamentu ústavní změny.

V Maďarech se nevyznal nejen Švejk, dodnes se v nich vyzná málokdo. Kdo s nimi trávil pobyt v československé armádě, ví, že jejich "neschopnost" naučit se pár slov jakéhokoli slovanského jazyka a porozumět rozkazu byla přímo ukázková a odsoudila je vojnu přežít ve zdraví v kotelnách či u prasat. Je to národ, který v minulosti měl schopnost při každé vhodné příležitosti se zmocnit nějakého sousedního území.

Odkazy:

Kossuth 1848

Rakousko-Uhersko.

Před 70 léty zemřel hudební skladatel Jaroslav Ježek.

1. ledna 1942 v New Yorku zemřel ve věku 36 let hudební skladatel Jaroslav Ježek. Ježek vytvořil prototyp české moderní jazzové a taneční písně. Skládal také hudbu k filmům. Je také autorem několika koncertních klavírních děl.

V letech 1928 – 1938 působil jako skladatel, dramaturg a dirigent Osvobozeného divadla v Praze, spolupracoval s J. Voskovcem a J. Werichem. Skládal hudbu ke většině jejich písní. V roce 1938 bylo Osvobozené divadlo uzavřeno. Ježek roku 1939 spolu s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem emigroval do Spojených států amerických. Zde 1.1.1942 zemřel v nemocnici v New Yorku na ledvinovou chorobu.