Učitelé nesměli po roce 1918 hrát na varhany.

Stržení Mariánského sloupu v Praze bylo jen začátkem několikaletého prvorepublikového tažení proti katolické církvi, která se především ve středních Čechách  stala snadno dosažitelným terčem. Habsburkové, na nichž původně měla být nenávist vybíjena, v zemi nebyli - a nebyli ani ve Vídni, kterou čeští obrozenci tak nenáviděli.

Zprávu o zničení Mariánského sloupu v Praze přinesly všechny noviny, především socialistické to uváděly jako velké vítězství národa. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století v některých pražských intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českých politiků. "Zbavili jsme se Vídně, zbavme se i Říma!"

Po Čechách začalo povalování a lámání křížů, božích muk a pomníků. Hlavně sochy sv. Jana Nepomuckého byly rozbíjeny a házeny z mostů do řek a potoků. Začaly vznikat nové církve a sekty, přicházely ze zahraničí kazatelé různých sekt (metodisté, baptisté, mormoni, armáda spásy, unitáři atd.) O vánocích 1919 se od římskokatolické církve odtrhla skupina lidí, která si dal název československá církev husitská. Do ní přestoupil i dřívější katolík a evangelík T. G. Masaryk. To byl velký reklamní trik. Tím se do této církve podařilo nalákat mnoho lidí.

Masaryk vyvinul vlastní představu o víře, tzv. nezjevené náboženství. Zjednodušeně řečeno šlo o křesťanství očištěné od všech nadpřirozených jevů a zázraků. Masaryk kladl důraz na osobní vztah člověka s Bohem bez prostředníků (např. kněží), ostatně Masaryk si každý den četl v bibli a pravidelně se modlil. Masarykova populární představa lidového náboženství pak měla značný podíl na protikatolickou vlnu. Další protikatolické tažení vyvolala Masarykova provokace, když po příjezdu vatikánského diplomata do Prahy, který měl podepsat smlouvu o vztazích ČSR a Vatikánu, nechal na Hradě vyvěsit černou husitskou vlajku s červeným kalichem.

Moderní začal být  ateizmus, který víceméně násilnou formou (např. Volná myšlenka) začal být šířen mezi učiteli. Byla to jedna z účinných zbraní, jak rozvrátit katolickou církev. Učitelé byli přesvědčováni, že jsou nositelé nové doby, v níž učitelské povolání jako vzdělavatele československého národa bude na nejvyšším stupni společenského žebříčku, kdežto povolání kněze na nejnižším. Učitelé byli vyzývání, aby v zájmu své kariéry odmítali působit jako varhaníci a zpěváci při církevních bohoslužbách - a to i za odměnu. Za monarchie účinkování učitelů ve vesnických kostelích byla samozřejmost. Byly organizované petice požadující zákaz výuky náboženství a konání církevních obřadů mimo kostely, přičemž učitelé museli shánět podpisy.

Protikatolické tažení bylo částečně úspěšné jen krátce po roce 1918, hlavně ve větších městech a v průmyslových oblastech. Na venkově se mimo většiny učitelů podařilo odvést od katolické víry jen bezvýznamné množství lidí. Kolem roku 1928, když i čeští obrozenci začínali chápat, že nebezpečí nehrozí z Vídně a Říma, ale z Berlína a Moskvy, došlo ke smíření státu s katolickou církví.