Bylo to 27. února 1915, kdy jako rakouský voják v Haliči byl jsem přidělen k přední hlídce, která byla vyslána proti ruským zákopům, přičemž jsme přišli do křížového ohně. Zadní oddíly v důsledku ruské přesily byly staženy zpět a my ponecháni svému osudu. Byli jsme několik hodin zahrabáni
ve sněhu a pak polozmrzlí zajati od Rusů.
Brzy jsme se přesvědčili, že ruské zajetí není vůbec příjemná věc. Představovali jsme si, že
budeme s poctou přijati jako příslušníci bratrského slovanského a utiskovaného národa. Zatím jsme shledali, že že vědomosti o českém národu v Rusku nejsou žádné a my byli "Austrijáci" jako Rakušané a Maďařii.
Byli jsme tři dny
vedeni vojenskou eskortou pěšky
asi 50 km, v mraze a vánicích, ke Kyjevu, pak vlakem do zajateckého tábora ve Volsku v Saratovské oblasti. Pak v květnu
jsem byl přidělen na polní práci v panském dvoře v městě Turkách.
Po ruském převratu a svržení vlády Kerenského a zřízení československých legií, přihlásil jsem se také. Byl
jsem odeslán do Boraspolu v
Ukrajině a přidělen k 5. pluku
Masarykovu, kde prodělal jsem výcvik. Do fronty jsme zde už nepřišli, poněvadž po bitvě u Zborova
nastával již ústup ruského vojska. Přišel další převrat, tentokrát Leninův.
Po příměří v Brestu Litevském z nařízení "Národní rady" dali
jsme se na ústup po ruských tratích k severu, kde měli
jsme po ruské magistrále dostati se do Vladivostoku a odtud lodí na francouzskou frontu. V Pemze z nařízení bolševické vlády měli jsme odevzdat zbraně. Část jsme jich však zadrželi. Poněvadž jsme byli vpředu, dostali jsme se do Vladivostoku 10. června 1918. Tam prodělali
jsme řadu šarvátek na Amurské dráze. Odplutí však se o téměř dva roky zdrželo. (pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat