První porážka nacistických vojsk u Moskvy před 70ti léty.

Od počátku 2. světové války 1. září 1940 až do 13. prosince 1941 nacistické jednotky postupovaly stále dopředu, neznaly, co je to ústup. Poprvé museli němečtí vojáci utíkat u Moskvy, když při "Tulské operaci" Levé křídlo sovětského Západního frontu (50. armáda, 1. gardový jezdecký pluk a 10. armáda) porazila německou 2. tankovou brigádu.

Dobytí Moskvy bylo součástí plánu nacistického plánu "Barbarossa". Útok zahájila německá skupina armád "Střed" již 30. září 1941. Byl veden ze severu a jihu. Bylo pro něj vyčleněno 80 divizí, z toho 14 tankových a 8 motorizovaných. 2. října prolomili Němci ruskou obranu na nejdůležitějších směrech. 16. října vypukla v Moskvě panika a sovětský Státní výbor obrany 17. října vydal zvláštní usnesení o obraně Moskvy, 20. října vyhlásit výjimečný stav a nařídit evakuaci státních úřadů do Kujbyševa.

Postavení sovětského velení bylo zoufalé, protože velká část armády byla na Dálném východě, kde Stalin očekával japonský útok. Od 16. října 1941 v oblasti mezi Moskvou a Možajkem bylo pár sovětských vojáků. Stalin to vyřešil tím, že do bojů zahnal civilní obyvatelstvo. Desetitisíce Moskvanů, vyzbrojených starými puškami, ale bez nábojů, bylo elitními jednotkami Wehrmachtu pobito. V té době jedna německá jednotka prolomila obranu a byla asi 16 km od Kremlu. Dál se neodvážila, bojíc se obklíčení. Rovněž tisíce lidí zahnaných kopat zákopy na obvodu Moskvy se staly snadnými cíly německého letectva. Civilní obyvatelstvo hnala na smrt i sovětská propaganda, která zdůrazňovala, že Stalin a vláda jsou pořád v Moskvě. Morálku měla posílit i vojenská přehlídka na Rudém náměstí, při výročí Velké říjnové revoluce 7. listopadu, a Stalinův optimistický projev.

Obrat v bitvě o Moskvu zřejmě nejvíce způsobily dva faktory: Prudké zhoršení počasí a dr. Sorge.

21. listopadu byl německý útok zastaven vytrvalým déštěm, jenž prakticky zcela zabrzdil zásobování. Ruské cesty byly většinou nezpevněné a po dešti se staly nesjízdné i pro pásová vozidla. Následovaly kruté mrazy a ostré větry. Na to německá armáda nebyla připravena, vojáci měli na sobě jen letní uniformy.

V té době obranu Moskvy posílily sovětské armády z Dálného východu, protože sovětský špion dr. Sorge, pracující jako německý korespondent v Japonsku, do Moskvy odeslal zprávu o německo-japonské dohodě, v níž Japonsko útok na Dálném východě slíbilo až po dobytí Moskvy německou armádou.

Ač Němci ustoupili jen nepatrně, aby se připravili na další boje, a sovětské armádě se nepodařilo dobýt Smolensk, jak si Stalin přál, docílila Rudá armáda především morálního vítězství. Rudá armáda, předtím zdevastovaná neustálým ústupem a drtivými ztrátami, konečně získala sebedůvěru. Dosud neporažený Wehrmacht utrpěl těžkou ránu na morálce a prestiži, Němci jednou provždy ztratili nimbus neporazitelnosti.

Přestože propaganda v sovětské armádě působila prostřednictvím politických velitelů, pro prostého rudoarmějce už nebyla válka střetem abstraktních ideologií, ale stala se bojem za sebezáchovu národa, za mateřskou řeč, za rodiče, za děti - za svatou matku Rus. Komunistická ideologie musela ustoupit vlastenectví.

Ruská vojenská propaganda zesilovala i mezi civilním obyvatelstvem. Tiskly se články o vojácích, kteří s granáty kolem pasu se sebevražedně vrhli pod německé tanky, tisk glorifikoval i partyzány, respektive diverzní skupiny, vysazené do německého týlu. Většinou se jednalo o nedostatečně vycvičené velmi mladé lidi, jejichž oběti skoro nikdy Němce nepoškodily. Tak byl na milionu letáků popsán i čin sedmnáctileté komsomolky Zoji Kosmoděmjanské, která jako diverzantka byla vysazena do německého týlu, kde zapálila v jedné vesnici německou stáj. Ač její čin neměl žádný vojenský význam, stala se národní hrdinkou.