Zemědělské pozlátko ASZ stojí za Fialou

 "Asociace soukromého zemědělství jako jediná z organizací v zemědělství vždy stála  - přes některé výhrady -  za vládou Petra Fialy, " chlubí se její předseda Josef Šebek, jinak známý polabský prospěchář. Na jeho slova přítomní zemědělci a hlavně rádobyzemědělci reagovali dlouhým potleskem.

Samotné vyhlašování soutěže Farma roku 2025 je propagační politická akce. Většina přítomných je členy ODS. Většina snaží se tvrdit, že ti zemědělci, kteří mají vinice či pastvu zvířat a hlásí se k politice ODS jsou nejlepší zemědělci v zemi, kdežto ti, kteří se v zemědělských společnostech zabývající tradiční zemědělskou výrobou a jsou zárukou výroby potravin, jsou prý ti nejhorší. 

V letošních volbách většina vesnických voličů dala hlas ANO a hlavně Babišovi, přestože je 25 let známo, že je vlastníkem Agrofertu. Hrstka vesnických vyvrhelů sdružených v ASZ, vydávající se za pracující zemědělce, s výsledkem voleb nesouhlasí a podporuje asociální politiku Fialovu a Jurečkovu. 

Bez eura je ČR nejvíc dušena

 Česko patří mezi posledních 5 zemí EU, které nepřijaly ani nenavázaly svou měnu na euro. Je to pro nás výhodné a měli bychom se bát spíš nepřijetí, než přijetí eura? 

Dvacet let posloucháme stejná strašení o zdražování, dluzích a ztrátě suverenity. Politici opakovali jednoduché slogany o údajných nevýhodách eura, protože s nimi vyhrávali volby. A to i když jsme v inflační krizi patřili k nejvíce chudnoucím zemím v EU. Strach je silná emoce a často přehluší fakta. Jenže svět se mezitím změnil. To, co dřív vypadalo jako opatrnost, je dnes skutečným rizikem. A čím déle budeme váhat, tím víc nás to bude stát.

Euro vzniklo jako strategický projekt, který měl Evropě zajistit stabilitu po letech krizí, měnových otřesů a ekonomických sporů. Ještě v 90. letech velké výkyvy kurzů jednotlivých evropských měn brzdily obchod, zvyšovaly ceny a ztěžovaly život firmám i občanům.

Euro vzniklo jako odpověď na tuto nestabilitu: vytvořit jednotnou, silnou měnu, která odstraní kurzová rizika uvnitř Evropy, podpoří hladký růst obchodu, zvýší kupní sílu obyvatel a dá evropskému kontinentu váhu a konkurenceschopnost v globální ekonomice. A dnes euro soupeří s dolarem o dominanci ve světovém obchodě a dokazuje, že Evropa může být silnější jedině dohromady než každý stát zvlášť.

Eurem dnes platí, nebo na něj má navázanou měnu 22 z 27 zemí EU. ČR zůstává s Polskem, Maďarskem, Rumunskem a Švédskem v poslední pětici zemí bez společné evropské měny. Přitom 80 % obyvatel zemí platících eurem je s ním spokojených — a platí to i pro Slovensko. Dokonce ani během tamních vypjatých parlamentních voleb, kdy se premiér Fico neštítil ničeho, nezpochybňoval členství své země v eurozóně, protože o odchod od eura tam jednoduše není zájem. A důvody jsou jasné: na Slovensku je od přijetí eura levněji, zdražuje se pomaleji a mzdy rostou rychleji než v ČR.

ČR je exportní země a stejně jako Slovensko vyvážíme většinu toho, co vyrobíme: auta, stroje, léky, sklo… Export tvoří asi 70 % našeho HDP a 80 % z něj míří přímo do eurozóny. Každý rok tak české firmy platí miliardy jen za kurzové operace a bankovní poplatky, které by s eurem platit nemusely a mohly je investovat do svého rozvoje nebo mezd zaměstnanců. Místo toho jdou bankám, které mají v ČR i díky koruně rekordní zisky, jež odvádí svým matkám v eurozóně, přitom mohly zůstat doma. Proto české firmy volají po přijetí eura, nejen ty velké, ale už i většina malých podniků a živnostníků.

Dnes už nejde jen o ekonomiku, ale i o bezpečnost. Žijeme v nestabilní době. Chceme opravdu zůstat u malé měny, která se může stát obětí spekulativních útoků s cílem destabilizovat naši ekonomiku a společnost? Nebo raději budeme součástí silného celku, který je vůči podobným snahám odolnější? Zeptejte se Ukrajinců, kteří museli utíkat před válkou s hřivnami. Co by dali za to, kdyby měli euro, které by ochránilo jejich úspory.

Euro má přesah i do domácí politiky. Jeho nepřijetím oslabujeme nejen svou pozici v EU pro prosazování našich zájmů, ale zároveň se vystavujeme nebezpečí, že nás z ní mohou populisté a extrémisté snadno vyvést, což by pro naši exportní ekonomiku bylo katastrofou.

Nezbývá, než aby se věci chopili sami občané, kteří věří, že přijetí eura by bylo pro ČR výhodné, a chtějí, aby politici splnili výsledek referenda, ve kterém jsme si přijetí eura odhlasovali už před více než 20 lety. A právě proto jsme tu my, iniciativa Euro v ČR. Bojujeme za to, aby téma přijetí eura nezmizelo z veřejného prostoru a aby fakta byla hlasitější než mýty. Mluvíme s občany i politiky – osobně, online, prostřednictvím debat, setkání, sociálních sítí i médií. Vysvětlujeme Čechům, co by jim euro přineslo. A to se nám daří. Podpora jeho přijetí setrvale roste a dnes už je pro třetina lidí. Připojte se k nám i vy přes přihlášku na eurovcesku.eu/clenstvi, podpoříte tím přijetí eura v Česku!

Zdroj: https://sdeleni.idnes.cz/ekonomika/proc-by-cesko-melo-prijmout-euro-driv-nez-bude-pozde.A251201_132433_eko-sdeleni_hradr

Neblíží se kometa ani konec světa, ale zimní superúplněk

Poslední letošní úplněk nabídne na mrazivé zimní obloze fascinující podívanou. Prosincový „Studený měsíc“ se na noční obloze vyhoupne do takové výše, v jaké jej znovu uvidíme až za dvě desetiletí, v zimě roku 2042. Navíc bude prosincový úplněk výrazně větší a jasnější, protože půjde o tzv. superúplněk — poslední ze tří superúplňků roku 2025. Když se oba tyto astronomické jevy spojí, společně zvednou pozici „Studeného měsíce“ na obloze a zvýrazní jeho velikost. Další takovou podívanou uvidíme až v roce 2042.

5. prosince v 00:14 středoevropského času nastane okamžik technického úplňku, kdy se Měsíc ocitne přesně naproti Slunci a bude tak kulatý, jak je to vůbec možné. Chcete-li jej pozorovat, pak téměř plný bude i noc předtím a noc poté. Příští měsíc totiž Měsíc vystoupá výše, než je v prosinci běžné. Díky vzácnému jevu spojenému s oběžnou dráhou Měsíce, který nastává pouze jednou za 18,6 roku, dosáhne prosincový úplněk naprostého maxima.

Je známé, že oblouk dráhy Měsíce během roku stoupá a klesá: nejvýše je v zimě a nejníže v létě (u Slunce je to obráceně). Tento pohyb je způsoben náklonem zemské osy o 23,4 stupně vůči rovině oběhu Země. Právě díky tomu máme čtyři roční období. Jenže existuje ještě méně známý mechanismus, který výšku oblouku Měsíce nenápadně přidává nebo ubírá bez ohledu na sklon zemské osy. Měsíc totiž neobíhá přesně v rovině ekliptiky (oběžné dráhy Země), ale o 5,1 stupně odkloněně. Tato nakloněná dráha musí dvakrát protínat ekliptiku — v místech zvaných „lunární uzly“ — a pomyslná spojnice mezi nimi se postupně otáčí. Tato rovina se neřídí ani oběhem Měsíce kolem Země, ani oběhem Země kolem Slunce. Otáčí se vůči hvězdám a nebeskému rovníku. Tento pohyb, zvaný předení uzlů, trvá 18,6 roku. Zatímco tedy vidíme Měsíc klouzat obloukem po obloze, zároveň se nepatrně „zhoupává“ mezi dvěma krajními polohami.

Každých 18,6 roku toto předení přidá Měsíci k oblouku dalších 5,1 stupně, takže se jeho maximální výška zvýší až na 28,5 stupně. Tento jev se nazývá hlavní lunární zastavení, protože oblouk Měsíce vystoupí na extrémní výšku a jakoby se tam na chvíli zastaví. Nejvíce se projeví tehdy, když tato fáze připadá právě na zimu. Naopak při vedlejším lunárním zastavení se Měsíci 5,1 stupně naopak ubere a výška jeho oblouku se zmenší. Rozpětí měsíční deklinace klesá asi na 18,3 stupně, takže může působit úplně obyčejně. Momentálně se nacházíme v období hlavního lunárního zastavení, a prosincový úplněk takové výšky znovu dosáhne až v roce 2042.

Prosincový úplněk nejen vystoupá nejvýše, ale také bude větší a jasnější než obvykle. Nejde o klam: průměr Měsíce bude až o 7 procent větší a jeho jas až o 16 procent vyšší než běžně. I když si toho běžný pozorovatel nemusí hned všimnout, lidské oko rozdíl zachytí. Jistě, Měsíc svou hmotnost nezmění. Proč tedy bude vypadat větší? Důvod je opět v jeho dráze, která není dokonalým kruhem, ale elipsou. Někdy je k Zemi blíž, jindy dál. Když se ocitne v nejbližším bodě — perigeu — vzniká právě superúplněk. Naopak v nejvzdálenějším bodě — apogeu — vypadá menší a říká se mu mikroúplněk.

Letos bude prosincový „studený měsíc“ superúplňkem — posledním ze tří superúplňků roku 2025.

Název „Studený měsíc“ je pojmenování prosincového úplňku, které pochází od původních amerických indiánských kmenů a odkazuje na příchod tuhé zimy a chladného počasí. Někdy se mu prosincovému úplňku říká také „Měsíc dlouhé noci“, neboť nastává v blízkosti zimního slunovratu (ten nastane o týden později, kolem 21. prosince), kdy jsou noci nejdelší a také Měsíc stráví na obloze nejvíce času.

Mnohá tradiční pojmenování měsíčních cyklů vytvořili původní obyvatelé Ameriky nebo ranní osadníci podle ročních období. Mohawkové tento jev trefně nazývali „Chladný měsíc“. Indiáni kmene Cree mu říkal „Měsíc vybuchujících stromů“, protože v mrazu často kmeny vysokých stromů praskají. Oglalové používali název „Měsíc praskajících stromů“.

Dakotové vzdali hold majestátním jelenům a nazvali jej „Měsíc, kdy jeleni shazují parohy“. Haidové a Cherokee používali označení „Sněžný měsíc“ a západní Abenaki mu říkali „Měsíc, který přináší zimu“.

Publikováno v EPOCH TIMES

První zahraniční cesta papeže Lea XIV.

 Papež Leo XIV. který je v čele katolické církve od května letošního roku, dnes, 27. 11. 2025 odjel na svou první zahraniční cestu. Vydal se nejdříve do tureckého města Iznik, jež se nachází asi dvě hodiny jízdy jižně od Istanbulu. 

Kromě Turecka navštíví hlava 2 miliard katolíků během své šestidenní cesty také Libanon. Důvodem, proč proč si Lev XIV. pro svou první cestu do zahraničí vybral Turecko, je 1.700. výročí církevního koncilu.  V roce 1325 n. l. se  po všech rozkolech uvnitř církve v Nicäa sešli zástupci téměř všech tehdy existujících křesťanských denominací, aby si vyjasnili ústřední otázky víry. Koncil se mimo jiné shodl na základním vyznání víry, které mnoho křesťanů dodnes recituje při bohoslužbách.

Přípravy na přivítání papeže Františka probíhaly v přímořském tureckém městě už na jaře. Papež František zemřel, takže  návštěva nového papeže se oddálila. 

Zvýšení porodnosti? To zvládl jen Štrougalův rozpočet.

 „V roce 2020 celkem 42 % dotázaných ve věku 18–39 let uvedlo, že v příštích třech letech plánují mít dítě. Mezi respondenty dotázanými v roce 2022 dosahoval tento podíl 30 %. Poklesly také celkové plány respondentů mít děti kdykoliv v budoucnosti."

 Nejvýrazněji klesly rodičovské plány u ekonomicky znevýhodněných respondentů, kteří mají nízké vzdělání, nízké příjmy a žijí v malých bytech nebo domech o maximálně dvou pokojích. Mezi respondenty z domácností s příjmem nižším než 20 tisíc Kč měsíčně na osobu klesl podíl těch, kteří plánují děti někdy v budoucnu, z 66 % na 46 %. Mezi lidmi s nejvyššími příjmy – domácnosti s příjmem nad 40 tisíc Kč měsíčně na osobu – zůstal podíl těch, kteří plánují mít dítě, na 61 %.

Proto vláda připustila – řečeno slovy bankéřky Heleny Horské z Otázek V. Moravce 8. září 2024 – extrémně vysoké danění nízkopříjmových a extrémně nízké danění majetku? Tohle má být budování té obranyschopnosti proti Putinovi, že lidé už ani nechtějí mít děti? A do toho další korupční kauzy ve výborně placených funkcích veřejné správy… VZP, Správě železnic, Ředitelství dálnic, nově se rozrůstají obvinění v kauze Motol. A hypotéční orgie zuří a ceny bytů stoupají. A milionáři jsou plní optimismu.

Není rodina jako rodiny

 Abychom pochopili hluboké, až téměř náboženské přesvědčení, s jakým dnešní levicoví aktivisté útočí na rodinu, musíme se vrátit k otcům myšlenky – Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi. Právě zde, v chladných ekonomických a materialistických analýzách 19. století, se zrodil ideologický základ („Rodina je špatná, protože vytváří kapitalismus a nerovnost.“) pro vnímání rodiny jako společenského nepřítele.

Vznikající marxismus neviděl na rodině téměř žádné klady, naopak ji vnímal především jako ekonomický nástroj buržoazní společnosti, kdy rodina funguje jako továrna útlaku svých slabých členů a aparát pro reprodukci kapitalismu.

Rodina pro ně byla institutem, kde se rodí a legitimizuje třídní systém prostřednictvím dědičnosti. Zrušením rodiny by se tak de facto rozbila i dědičnost soukromého majetku, což by vedlo k jejich snu o beztřídní společnosti.

Zdálo by se, že realizování těchto myšlenek v mnoha zemích v průběhu 20. století, které v souhrnu stálo ještě více lidských obětí a krve než fašismus a nacismus dohromady, odradí celou lidskou společnost od toho, aby v nich dále pokračovala a rozvíjela je. Jenže lidská paměť je krátká a tyhle myšlenky pořád přežívají, jen na sebe berou trochu jiný kabát. Podstata ale zůstává stejná.

Původní třídní boj se transformoval do radikálního feminismu, kdy rodina pro něj představuje udržování genderové nerovnosti a patriarchálních struktur. Proto je nutné člověka osvobodit od jeho biologické podstaty. Proto došlo k vykonstruování různých genderů a prosazování jejich práv se tak stalo další mantrou v boji proti všem „třídním“ nerovnostem.

K čistě ideologickým argumentům se dnes často přidává osobní zkušenost, která dává kritice rodiny ještě silný emocionální náboj. Negativní zážitky z nefunkčních či rozbitých rodin (trauma, násilí, emoční chlad) jsou pro aktivisty silnou, leč zavádějící, rétorickou zbraní.

Moderní radikální a emočně podbarvený argument zní: „Moje rodina mi ublížila, a proto je institut rodiny inherentně násilný a utlačovatelský, protože ji tak stvořil „kapitalismus“ či „patriarchát“, a proto ji musíme zničit, abychom se pomstili systému (a mému otci/matce).“

Rodina jako sociální struktura dnes skutečně trpí nejen ideologickými ataky, ale hlavně špatnými osobními zkušenostmi. Mnozí lidé si jí neváží, ale všechny pokusy nahradit ji vždycky spolehlivě selžou. Ani programy „wellbeingu“ ve firmách a školách, ani armády psychologů nedokáží nikdy nahradit základní emoční ukotvení, které poskytuje fungující rodina.

Proto potřebujeme cílený návrat k základním rodinným hodnotám – odpovědnosti, péči a mezigenerační solidaritě, a to vše s vědomím, že budování rodiny vyžaduje lásku i vůli. Je třeba veřejně posilovat vědomí významu rodiny a mluvit o její nenahraditelnosti, jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Veřejná změna tohoto narativu není krok zpět, ale jediná cesta, jak čelit atomizaci a chaosu moderního světa.

A každý z nás osobně tím, že aktivně pečuje a chrání i svou vlastní rodinu, naplňuje svou hlubokou lidskou potřebu někam patřit a být milován. Je to to nejrozumnější, co my všichni pro naši budoucnost můžeme vykonat.

Konec spalování fosilních paliv země OSN neschválily

 30. konference OSN o změně klimatu prakticky skončila bezvýsledně. Delegáti se dokázali dohodnout pouze na minimálním kompromisu. Závěrečné prohlášení neobsahuje žádný závazný plán pro postupné ukončení těžby a spalování uhlí, ropy a plynu. 

Navzdory více než 19hodinovému prodloužení se Konference OSN o změně klimatu v Brazílii nedokázala dohodnout na závazném plánu pro postupné vyřazování fosilních paliv. Přibližně 200 zemí přítomných v Belému se shodlo pouze na dobrovolné iniciativě na urychlení svého úsilí o ochranu klimatu. 

Německý ministr životního prostředí Carsten Schneider vyjádřil zklamání s tím, že země produkující ropu nesouhlasí s iniciativami německých zelených fanatiků. Závěrečný dokument se o fosilních palivech vůbec nezmiňuje evropské tvrzení, že výslovně ropa, uhlí a plyn produkují skleníkové plyny. 

Německo a další evropské země se totálním zákazem spalování fosilních paliv rozhodly pro ekonomickou sebevraždu. Například Česká republika ukončí těžbu v OKD a 2 miliardy tun černého uhlí zničí zaplavením dolů. Železo a další výrobky z uhlí se budou dováže z Číny.

Ruský imperializmus je na věčné časy

 Na poli ruských vlivových operací v Česku spíše prohráváme, neustále jen reagujeme na hrozby z Ruska a sami sebe hodně omezujeme tím, že se snažíme, aby náš protitlak náhodou nevypadal jako zásah do svobody slova. Jenže bojujeme s diktaturou, která se neřídí žádnými pravidly a využívá všechny prostředky a nástroje, které má k dispozici, včetně AI a obrovského množství článků, které chrlí dezinformační weby a média. A také různé „mluvící hlavy“, což jsou lidé placení či vydíraní Ruskem, kteří šíří po České republice ruské narativy. V tomto směru se nám úplně nedaří vzdorovat, ale to je bohužel celoevropský problém.

Jedním z příkladů první velmi úspěšné ruské vlivové operace v České republice je to, že v Brdech není americký radar. Rusko se tehdy snažilo se ve střední Evropě obnovit svůj vliv. Skupiny českých bolševiků a nárovců jako „Ne základnám“ významně přispěly k tomu, aby tady radar nebyl. Mohla to být pro obranyschopnost Česka velká deviza, mohli jsme tu mít Američany automaticky jako spojence, protože kdyby proti nám Rusové cokoli podnikli, tak v té chvíli by Američané reagovali, jako kdyby bylo napadené americké území.

Jenže už tenkrát se Rusům povedlo nahlodat českou společnost, vyvolali nevoli vůči radaru, byť šlo o nástroj sebeobrany, který nebyl nijak využitelný k útoku. Radar byl vnímán jako něco špatného a militantního. Vlastně se v Česku ujal narativ, že jakékoliv posílení naší obranyschopnosti je útokem proti Rusku. Přitom platí, že my jsme NATO, a to je od svého počátku obranná aliance. V podstatě je pro nás pojistkou, aby nás Rusové v budoucnu znovu neokupovali.

V Evropě dochází stále k útokům na křesťany

 Evropa čelí rostoucí vlně protikřesťanského násilí. Observatoř pro nesnášenlivost a diskriminaci vůči křesťanům v Evropě (OIDAC Europe) hlásí, že v roce 2024 bylo na celém kontinentu zaznamenáno celkem 2 211 protikřesťanských trestných činů, včetně 274 osobních útoků zahrnujících fyzické násilí a výhrůžky.

Analytici varují, že tyto údaje odrážejí rostoucí atmosféru nesnášenlivosti, která konkrétním způsobem ovlivňuje místní komunity.

Zatímco v Evropě došlo k mírnému poklesu z 2 444 trestných činů v roce 2023, OIDAC Europe to připisuje neúplnému sběru dat. Mezi závažné incidenty patřil smrtelný útok na 76letého mnicha ve španělském klášteře v listopadu 2024 a vražda věřícího během nedělní mše v Istanbulu v lednu 2024, která souvisela s ISIS. Ve Francii byl historický kostel v Saint-Omer téměř zcela zničen při žhářském útoku, zatímco v Dijonu byl během bohoslužby adventistů sedmého dne použit slzný plyn, který zranil devět lidí.

Německo zaznamenalo v roce 2024 nejvyšší počet žhářských útoků na kostely, v roce 2024 bylo zaznamenáno 33 případů (více než v jakékoli jiné evropské zemi), spolu s 337 protikřesťanskými zločiny celkem, což představuje 22% nárůst oproti předchozímu roku. Průzkum protestantské tiskové služby zjistil nárůst případů vloupání, krádeží a úmyslného ničení, přičemž mezi lednem a prosincem 2024 bylo zaznamenáno 228 zločinů v celé zemi.

Podle této zprávy byly nejvíce postiženy Francie, Spojené království, Německo a Španělsko. Francie zaznamenala vysoký počet incidentů souvisejících s islamisty, včetně zatčení podezřelého spojovaného s útokem inspirovaným ISIS na Notre Dame de Paris a vandalismem na hřbitově v jižní Francii, kde bylo více než 50 hrobů a kostel poničeno slogany jako „Podrobte se islámu“.

V září byl v Lyonu brutálně zavražděn irácký křesťan Ashur Sarnaya, který uprchl před pronásledováním ISIS. Podle člena francouzské asyrské křesťanské komunity byl Ashur terčem útoku kvůli své kritice islámu. Ashur však není jedinou obětí islámského násilí na Západě. Křesťané, kteří uprchli z Blízkého východu kvůli islámskému násilí, čelí stále častěji stejnému typu násilí i v Evropě.

V celé Evropě čelí křesťané také trestním obviněním za veřejné vyjádření svých přesvědčení, modlitby v blízkosti potratových klinik nebo pokojné diskuse o biblických verších. Jen minulý měsíc Nejvyšší soud Finska projednával přelomový případ finské poslankyně Dr. Päivi Räsänenové, která byla obviněna z „nenávistných projevů“ za to, že citovala Římanům 1:24-27, když zpochybňovala účast své církve na akci LGBT Pride.

Mezi útoky, u nichž bylo možné ověřit motivy, našla organizace OIDAC Europe souvislosti s radikální islamistickou ideologií, radikální levicovou ideologií, dalšími politickými faktory a 15 incidenty, které zahrnovaly satanské symboly nebo odkazy.

Kapitalizmus si v roce 1989 téměř nikdo nepřál

 V roce 1989 si podle tehdejších výzkumů veřejného mínění přáli lidé socialismus s lidskou tváří. Jedním z důvodů bylo čtyřicetileté negativní vykreslování kapitalismu. 

Za vítěze 17. listopadu '89 lze označit ty, kteří rychle zbohatli zprivatizováním státního majetku. Jedná se o ředitele, náměstky a ekonomy socialistických podniků, vexláky, zelináře a funkcionáře Socialistického svazu mládeže. Tedy skupiny lidí, které nebyly zatížené negativními zkušenostmi se soukromými majetkovými a podnikatelskými poměry prvorepublikovými a znárodňovacími, ale měly k majetku určenému k privatizaci nejblíže. Jak si přál V. Klaus: ekonom-privatizátor v 90. letech získal značný náskok před právníkem.

V roce 1989 vyšly dva výzkumy veřejného mínění, v nichž lidé hlasovali, jakou cestou by se tehdejší Československo mělo ubírat. Zhruba 40 % se klonilo k tomu, že by to mělo být pokračování Pražského jara 1968, na jehož konci měl být Dubčekův socializmus s lidskou tváří. Dalších asi 45 % chtělo nějakou třetí cestu, něco jako kombinace socializmu s lidskou tváří s bohatým kapitalizmem..

Pouze pár procent lidí se klonilo k tvrdému západním kapitalismu, který byl na české a slovenské veřejnosti doposud vykreslován jako lágr nezaměstnaných a žebráků, nad nimiž vedle kanonů a atomové bomby mává bičem překrmený kapitalista s cylindrem na hlavě. Představy o dění ve světě a o životě v  kapitalizmu však byly různé podle krajů, podle přístupu k zahraničním informacím především k poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Zdrojem pravdivých informací o dění ve světě byla v příhraničí rakouská a západoněmecká televize, částečně i polská. V případě vysílání rakouské ÖRF se jednalo také o vyvolávání odporu proti jaderné energetice mezi českými a slovenskými diváky, zároveň však rakouští politici a novináři československé plánované hospodářství dost obdivovali, například kolektivizované zemědělství. Jiné informace o západě byly jistě v Praze, kde v 80. letech se pohybovala spousta cizinců a kvetl ilegální obchod se západním zbožím. 

Představy disidentů byly asi takové, že komunisté zůstanou u moci, ať se škvaří ve vlastní šťávě, ale ulice jim bude diktovat, co mají dělat. Neuspěl socializmus s lidskou tváří ani předválečná hokynářská sociální demokracie podle Valtra Komárka. Veslo sice bylo nabídnuto Václavu Havlovi, ale než ten napsal a za velkého potlesku přednesl velmi obdivované dramatické projevy, ujal se kormidla Václav Klaus s ideou peněz až na prvním místě. Peníze a honba za majetkem převálcovaly všechny průzkumy veřejného mínění i představy ostatních reformátorů. O cestě k všeobecné spokojenosti, jaká na malou chvíli začala v roce 1968, se může po 36 letech jen zdát.