Filozofové na pražském Hradě byli dva, Masaryk a Beneš. Zatímco Beneš se stále bezmocně zmítal v toku událostí, po proudu i proti proudu, Masaryk stál nad problémem a vítězil.
V říjnu roku 1923 se prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) vydal na cestu po západní Evropě (Francie, Belgie, Velká Británie). Byla to cesta triumfální. Všude byl přijat s velkou úctou jako špičkový politik, vědec světového formátu a skvělý člověk, představitel obdivuhodně rychle vytvořeného a demokraticky uspořádaného státu.
V té době Československá republika zásluhou rozvinutého průmyslu, zemědělství, železniční dopravy a obchodu se hospodářsky zařadila mezi prvních 20 nejvyspělejších států světa. Koruna patřila k nejspolehlivějším evropským měnám.
Nevděk světem vládne, takže i v této skvělé době největšího rozkvětu nového státu se našli lidé, kterým prosperita země a její prezident nevyhovovali. Komunisté, kteří chtěli napodobit ruské bolševiky a jejich revoluci, si Masarykův výrok „Ne César, ale Ježíš,“ upravili na „Ne Masaryk, ale Lenin.“ Zatímco čeští Němci Masaryka ctili a dali přednost hospodářskému růstu, Slováci se nechtěli smířit s tím, že přišli o maďarskou správu a musejí opustit zaostalé, ale pohodlné, závětří Horní uherské země a mají se přizpůsobovat českým zvykům.
Edvard Beneš (1884 – 1948) byl v komunistických filmech a seriálech představován jako neklidný až zbrklý člověk. Zřejmě se tvůrci moc nemýlili. Beneš jako by žil v jiném světě. Přestože zvládl studium na několika univerzitách a nadlidsky pracoval, celý život prosazováním svých zvláštních názorů dosahoval sice vlastního dílčího uspokojení, ale jak ukázala historie, vývoj země nakonec směřoval jinam, než byly Benešovy podivné národně-socialistické záměry.
Odkazy:
Benešova abdikace v roce 1938.
Žádné komentáře:
Okomentovat