Stále často slýchám myšlenku: Ježíš chtěl následovníky, ale ne instituci církve. Je to jako říct: „Jsem pro vzdělání, ale proti školám“ nebo „Jsem pro fotbal, ale proti fotbalovým klubům.“ To je prostě nepřijatelné. Obsah bez formy je jako voda: odteče.
První věc, kterou je třeba o Ježíši říct, je toto: Byl pozoruhodně konkrétní. Nenapsal knihu, ale formoval lidi. Nezanechal po sobě individuální prohlášení, ale komunitu. Své poselství nesvěřil „lidstvu“, ale dvanácti velmi specifickým mužům, z nichž alespoň čtyři se zdáli být zcela nevhodní. Ti, kdo tvrdí, že Ježíš nechtěl církev, ho vykreslují jako jakéhosi odtažitého morálního filozofa, přitom ve skutečnosti jedl se svými učedníky, cestoval s nimi, káral je, posílal je ven a musel řešit jejich spory. To není duchovní kouřová clona. Je to mladá organizace.
Protiargument je obvykle: „Církev nemůže být Boží, protože je tak lidská.“ Ale přesně stejný argument by mohl být použit proti vtělení: „Bůh se nemůže stát člověkem, protože člověk je tak omezený.“ Koneckonců, křesťanství je víra, že Bůh působí právě skrze člověka. Ne navzdory člověku, ale skrze člověka.
V evangeliu podle Matouše je zajímavý úryvek, kde Ježíš říká něco, co mnoho moderních lidí považuje za velmi zvláštní. Prohlašuje: „Na této skále zbuduji svou církev.“ Ne: „Něco se jednou objeví.“ Ani: „Něco vynalezneš později.“ Ale: zbuduji svou církev. Zajímavé je, že lidé, kteří tvrdí, že „pouze následují Ježíše“, často začínají Ježíše opravovat.
Ježíš udělal ještě něco jiného: stanovil autoritu. Řekl svým apoštolům: „Kdo vás poslouchá, naslouchá mně.“ Tohle není poezie. Není to zbožná atmosféra. To je autorita. A zde se dotýkáme hluboce paradoxního bodu: ti samí lidé, kteří nazývají církev příliš autoritářskou, často věří, že jejich vlastní interpretace má absolutní autoritu. Ale sám Ježíš stanovil autoritu. V Matoušovi 16 a 18 mluví o „klíčích království nebeského“, o „svazování a uvolnění“ a o rozhodnutích, která jsou „uznána v nebi.“ To je právní jazyk. Ne poetická obraznost, ale řeč odpovědnosti a vedení. Apoštolům říká: „Kdo vás slyší, slyší mě.“ To je docela šokující tvrzení. Ježíš spojuje svou autoritu s lidmi, ne s jednotlivými výklady. Církev bez autority je nemožná. A Ježíš to věděl.
Ze skupiny apoštolů si Ježíš vybere jednoho muže: Petra. A úžasné na tom je, že Petr není hrdina. Nechápe Ježíše. Mluví příliš uspěchaně. V rozhodujícím okamžiku to popírá. A Kristus na tomto muži staví svou církev. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože mu bylo odpuštěno. Církev je založena na pokání, nikoli na morální nadřazenosti. Církev bez hříšníků by nebyla církví, ale muzeem, a i tam by sochy měly praskliny.
Myšlenka, že „Ježíš nechtěl církev“, by byla pro rané křesťany zcela nepochopitelná. Pro ně nebyla církev pozdějším doplňkem, ale přirozeným důsledkem Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Když Ignác Antiochijský říká: „Kde je biskup, tam je církev“, nebrání moc, ale zachovává jednotu.
Nemůže existovat duchovní instituce? Opravdu? To je nebiblický rozpor. Bůh se stává člověkem: vtělením. Milost se odehrává skrze viditelná znamení: svátosti. Láska se formuje ve strukturách, jako je manželství. Církev bez lidských struktur by byla přímo gnostická: duch bez těla. Ale křesťanství je vždy: mysl a tělo, milost a řád, tajemství a organizace.
Aby bylo jasno, nikdo nepopírá, že pozemská církev udělala mnoho chyb, byla zneužita a zneužila moc. Ale Jidáš už zde byl, Petr zapřel Ježíše, apoštolové se rozprchli. Lidská slabost nevyvrací božský charakter instituce. Potvrzuje, jak realistický Ježíš byl. Nestavěl svou církev na dokonalých lidech, ale na omilostněných hříšnících.
Co je opravdu v sázce? Kdyby Ježíš nechtěl církev, nikdo by neměl právo autoritativně hlásat jeho učení; každý by byl svým papežem, jeho svátosti by byly jen lidskými rituály a křesťanství by nakonec bylo soukromou spiritualitou. Ale pokud Ježíš chtěl církev – a vše na to ukazuje – pak církev není překážkou mezi námi a Kristem, ale nástrojem, skrze který působí. Protože bez církve se nauka rozpadá, eucharistie mizí a láska se stává pouhým názorem. Víra bez instituce církve je pocit s omezeným datem spotřeby. Církev není klecí pro Ducha svatého, ale hrudníkem, který chrání srdce.
Bez církve by Bible neexistovala, protože ji sestavila církev. Vždycky mi přišlo nesmírně zvláštní, že lidé nedůvěřují církvi, ale důvěřují knize, kterou znají jen díky této církvi. Jinými slovy, církev existovala před Biblí.
Zdroj: Kath.net
Žádné komentáře:
Okomentovat