Po porážce Turecka v první světové válce oblast Judeje připadla jako tzv. mandátní území Velké Británii. Nešťastná britská politika vedla k stále brutálnějšímu konfliktu mezi místními Araby a Židy, přičemž Londýn nejen že nebyl schopný udržet v oblasti pořádek, ale nezodpovědně oběma skupinám sliboval prostor a politické uplatnění. Původně britský a arabský antisionismus se stal nástrojem, který umožnil legitimně nenávidět Židy. Zdá se, že se nezměnil ani v současnosti. Hodně napovídají Čulíkovy články v Britských listech o Izraeli.
Komunisté v tom byli tak nestydatí, že po druhé světové válce neváhali šikanovat české Židy, z nichž většina přežila šoa a další se vrátili z bojů na západní i východní frontě, a označovali je za sionisty a agenty sionismu, imperialismu atd.
Někdy to ovšem komunistovi dost ujelo. Dokonce ještě před pučem v únoru 1948 ministr informací Václav Kopecký prohlásil na schůzi v Teplicích na adresu židovských uprchlíků z Podkarpatské Rusi: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“ To bylo na jaře roku 1947.
Mnozí Židé však komunismus podporovali, neboť po děsivých zkušenostech války věřili, že komunismus založí novou, svobodnou a spravedlivou společnost. V padesátých letech se konaly monstrprocesy a zveřejněná charakteristika odsouzených – „židovského původu“ – znamenala kruté probuzení. Trefně na to vzpomíná Ota Pavel v povídce Běh Prahou. Později se namísto Žid již téměř vždy užívalo slovo sionista. A dehonestace, urážky, ponižování a pronásledování mohly pokračovat.
„To už je zase dovoleno nenávidět Židy?“ Tato otázka padla po pogromu 7. října 2023. Autor odkryl pokrytectví radikální antisemitské levice. Zatímco zděšení z brutálního pogromu poměrně rychle odeznělo, ve světě se zvedla vlna naprosto skandálních demonstrací, kampaní a pokusů redefinovat události s jediným cílem: upřít Židům nejen právo na stát, ale i na existenci.
Organizátoři a účastníci se příliš netajili protižidovskou nenávistí, ať již vyjádřenou heslem Od řeky k moři nebo obrázky krvavých rukou, což je přímý odkaz na teroristický masakr z 12. října 2000. Tehdy izraelští vojáci v civilu, Josi Avrahami a Vadim Nurchid, jeli v civilním autě a zabloudili do Rámaláhu. Ptali se palestinské policie na cestu, ale byli zajati a posléze zmasakrováni lůzou.
Jistý Aiz Salha ukazoval z okna davu své zkrvavené ruce a vyzýval přátele, aby dobil Izraelce, kterého předtím z okna vyhodil. Lůza pak těla obou Izraelců rozsekala a vykuchala, záběry z tohoto řádění patří k nejhrůznějším vyobrazením dostupným v médiích. Salhovy rudé, krví pokryté dlaně a jejich stylizovaná kresba se staly mediálním symbolem této vraždy.
Jiným otevřeně antisemitským symbolem byla mikina s nápisem 1972 Olympic, kterou si na propalestinskou demonstraci v Praze vzala jedna z aktivistek. Nápis je jednoznačným odkazem na hrůzný masakr jedenácti izraelských sportovců a německého policisty Antona Fliegerbauera 5. září 1972 na mnichovské olympiádě.
Sociální sítě jsou nyní více než rok po pogromu plné nenávistných výpadů proti Židům. Autoři se zaklínají, že nejsou antisemité, oni pouze nemají rádi Netanjahua, Západ, kapitalisty a Stát Izrael. Židy mají rádi, zvláště ty mrtvé oběti holokaustu, živí Židé se v jejich interpretaci nevkusně brání vyhlazení.
V podání rozmazlené zlaté mládeže Západu stejně jako neonacistů a některých katolických ultras je zcela legitimní žádat zničení židovského státu a etnickou čistku na jeho území. Skandované heslo From the river to the sea znamená zahnání Židů do moře, jak se také často ozývalo a podnes ozývá. Rozhodně to neznamená svobodný stát, kde by mohli a směli Židé dál žít.
A Židé v diaspoře? Zde nastupuje starý dobrý sociální antisemitismus. Stejní řečníci, kteří žádají Palestinu judenfrei, publikují staré karikatury z protižidovských časopisů od 19. století až po neblaze proslulý Der Stürmer. Před časem jsme upozorňovala na plakát z dílny nacistické propagandy, který šířila česká učitelka v penzi, levicová aktivistka, která ještě nedávno učila děti.
Obrázky jsou neměnné: Žid jako tučný kapitalista dřepící na vaku s bankovkami, otrokář vodící na řetězech vychrtlé dělníky, vysmátý obchodník s dětskou pornografií, farmaceutický spiklenec, který distribuuje otrávené vakcíny. Touha moderních antisemitů je prostá: „Židi pryč z Palestiny, Židi pryč z našeho světa.“ Množí se útoky na evropské a americké Židy, na hřbitovy a na synagogy, židovští studenti v kampusech jsou šikanováni, zastrašováni a biti.
Moderní antisemité již nehlásají, že nám Židé zavraždili Boha, ani neměří židovské nosy. Moderní antisemité bojují proti sionismu. Nevadí jim teroristické organizace, jejich řádění a vraždy civilistů, včetně dětí, nazývají osvobozeneckým bojem, oplakávají zabité vůdce Hamásu a Hizballáhu.
Zpočátku se aspoň trochu pokoušeli přesvědčovat čtenáře a posluchače, že Hamás není totéž, co nevinní Palestinci, ale jak plyne čas a pogrom 7. října 2023 je systematicky vytlačován z kolektivní paměti, již Hamás nepokrytě oslavují. Jejich snem je zničení západní civilizace, jejich nepřítelem je liberální demokracie.
Stejně jako mladý Wilhelm Marr toužil po vítězství anarchismu a po krvavé lázni, která smete staré pořádky, také oni touží po očistné krvavé koupeli světa. Navazují na nacionální socialismus čili nacismus – a na komunismus. Živí se závistí, nenávistí a odporem k životu. Na tom nic nezmění líbivé projevy soucitu s trpícími. Taková slova užívali i masoví vrahové, aby zdůvodnili svá zvěrstva. Jsou současní bojovníci proti Izraeli antisemité? Ano, jsou…
Zdroj: Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie.
Žádné komentáře:
Okomentovat