Počátek samostatnosti české církevní provincie, který si dnes připomínáme, se stal skutkem léta Páně 1344, když papež Kliment VI. vydal 30. dubna příslušnou bulu. Služebník služebníků Božích v oné době trvale dlel ve francouzském Avignonu, kde ho navštívil český král Jan Lucemburský se synem Karlem, z nichž obzvláště druhému leželo povýšení pražského biskupství na srdci.
Papežská listina kromě toho, že povznesla biskupský stolec v Praze, podřídila mu biskupství olomoucké a dále litomyšlské, které bylo listem nově zřízeno. Takto vymezená oblast byla tedy vyňata z pravomoci mohučského arcibiskupa, což nebyla maličkost, uvážíme-li, že předtím německý prelát formálně disponoval mocí korunovat českého krále. Byla tak odstraněna staletá diskriminace Českého království, které – ač zcela suverénní – nesmělo se dosud (narozdíl od království v Polsku či Uhrách) těšit ze svébytné církevní správy.
V bule bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství zdůvodněno pozoruhodným způsobem: argumentovalo se nejen značnou vzdáleností Mohuče od Prahy a Olomouce, ale také jazykovou odlišností Čech a Moravy oproti německým oblastem. Míněn tím musel být lid, nikoli klérus, poněvadž ten se univerzálně dorozumíval latinou. A takřka jedině kázání při mši probíhalo v národním jazyce (češtině), tudíž myšleno bylo v bule konkrétně na kázání. Diecézní kněží totiž pod vlivem Mohuče odmítali při promluvách překládat výroky Písma do češtiny – jenže právě po srozumitelných slovech Písma lid prahl, o čemž u nás svědčí vzestup žebravých řádů, které Mohuči nepodléhaly a kázaly jinak. Že přitom čeština byla ve 14. století připravena „nést“ Boží slovo, ukazuje první překlad celé Bible do češtiny, k němuž dal popud Karel IV.
Ve chvíli, kdy Karel u Klimenta VI. vymohl novou důstojnost pro českou církev, se ještě slavnou číslovkou honosit nemohl, neboť zatím nebyl ani císařem, ani králem. Hvězda jeho budoucího věhlasu už však vycházela: měl za sebou mj. úspěšnou správu Čech a Moravy, jimž se v hodnosti markraběte moravského věnoval s přestávkami od roku 1333. Na papeže měl štěstí – Pierre de Rosières, jenž přijal jméno Kliment VI., byl ve Francii Karlovým učitelem a viděl v něm budoucího císaře. Stávajícího císaře Ludvíka Bavora papežská kurie nesnesla (exkomunikován byl v dubnu 1343), a když do jeho tábora přešel mohučský metropolita Jindřich z Virneburgu, papež se pochopitelně nezdráhal odříznout Mohuč od peněz z českých zemí.
Když se po úspěšné misi otec se synem – Jan a Karel – vraceli do Prahy, doprovázel je z Avignonu Matyáš z Arrasu, na nějž čekal úkol přestavět románskou baziliku svatého Víta na Pražském hradě po vzoru francouzských katedrál, jejichž byl znalcem. U příležitosti položení základního kamene katedrály přijal pallium, tj. odznak úřadu metropolity a arcibiskupa, Arnošt z Pardubic. Ten se tím zapsal do národní historie jako první pražský arcibiskup a nutno dodat, že dostál své hodnosti.
Už současníci jej vykreslují coby muže schopného i skromného, pracovitého i nezištného. Přestože Arnošt miloval skvělé vystupování a stál v čele královské rady, ba v době královy nepřítomnosti jej mnohdy zastupoval, v soukromí zůstal asketou – na noc uléhal v žíněném rouchu na podlahu a spánek přerušoval modlitbami. Několikrát také projevil touhu vzdát se úřadu a uchýlit se do kláštera. Karel v něm našel blízkého důvěrníka a vzdělaného rádce: na studiích Arnošt strávil 14 let, zvláště v Padově a Boloni, a sám Petrarca ho označil za rozeného Athéňana. Po smrti papeže Inocence VI. (1362) byla prý dokonce přetřásána možnost, že by usedl na římský stolec. Zůstává příkladem dobrého biskupa např. tím, že si nepřál, aby kněžstvu byly svěřovány světské úkoly, jak bylo tehdy obvyklé, čímž zaměřoval duchovenstvo na péči o svěřený Boží lid.
Žádné komentáře:
Okomentovat