Není to jen otázka pro slovenskou společnost, podobně vyhraněné diskuse jsou i v ČR nebo v Americe a v mnoha dalších zemích. V Německu se násilí ze sociálních sítí, médií a politických parlamentů dostalo do ulic již dávno. Útoky na politiky se množí, někteří skončili s nepříjemnými zraněními v nemocnici, jako například lídr evropské kandidátky kancléřovy sociální demokracie Mathias Ecke.
Na volebních mítincích létaly dlažební kostky, stavidla nenávisti se proměňují ve fyzické vybíjení frustrace. Nikde zatím nepůsobí žádná ideologicky motivovaná organizovaná skupina, kromě některých klimaticky zaměřených útočníků. Násilí se jeví jako plošné, vedené proti všem stranám, útočníci jsou často staří frustrovaní lidé, vylučovaní za společnosti, nebo jako v případě Eckeho teenageři, jdoucí za dobrodružným výpadem proti establishmentu. I Německo by jistě ocenilo, kdyby se na Slovensku podařilo najít cestu smíření, která by konkrétně naznačila, jak si s fenoménem politického násilí poradit, jak ho utlumit, omezit.
Každá ze soupeřících se stran bude tvrdit, že my nic, začali ti druzí, jak vidět i na dnešní situaci, kdy jako protiargument vyviňující se vládní koalice kolují po sítích předvolební videa, dosvědčující nenávistné a sprosté výpady dnešních lídrů, včetně dnes postřeleného Fica, vůči politickým soupeřům (i to je přece pokus označit viníka a shodit tíhu odpovědnosti ze sebe).
Podstatnou otázkou není to, kdo dostane trest za zfanatizované vyhraněné prostředí, jehož přímým či vedlejším produktem mohl být i střílející útočník, protože tím největším trestem je už těžce poraněný premiér a trauma celé slovenské společnosti. Nejdůležitější je budoucnost, tedy otázka, co udělat pro to, aby se společnost z traumatu zvedla a aby se politické prostředí vymanilo z definice politiky jako „války vedené jinými prostředky“, která se – jak se ukazuje v dějinách i nyní – může právě proto zase proměnit ve skutečnou válku, v níž se bije a střílí do živých těl.
Dalo by se říct – neberte politiku tak vážně. Je to jenom politika, střet idejí, v demokracii se svět nezboří, když bude chvíli vládnout někdo, kdo si nemyslí, co my (viz Babiš, Trump, Kaczynski), chce to více tolerance, politické kultury. Fráze, které se říkají vždy, když se něco takového stane. Je v tom kus pravdy, ale ve frázi ji už dávno neslyšíme, je doslova otřelá, není skoro vidět a projde jedním uchem tam a druhým ven. Jak tedy jinak? Co udělat, aby se NĚCO stalo?!
Vlastně to současné Slovensko ukazuje velmi přesně: jít do sebe, stavět limity sobě, protože kde jinde chceme omezovat nenávist než tam, kde to známe nejlépe. Říká se, že slupka civilizace je tenká, snadno praská, ale hůře se obnovuje, praskliny však sledujeme pouze u druhých, a když civilizační krunýř rupne u nás samotných, je to většinou spravedlivé rozhořčení, obrana demokracie, právo na svobodu či nějaká podobná velká Idea. Podívat se na sebe jako na jiné, to je vcelku slušný začátek.
Ze sociálních sítí agresivní sprostota jen tak nevymizí, je to dáno konfrontačním nastavením sítí, které právě pro využití střetu vznikly, takže dezinformační stratégové nemuseli nic vymýšlet a pouze využili funkci jednoho nástroje. Platí přitom pravidlo, že dezinformaci na rozdíl od propagandy nejde o jinou pravdu, ale o znejistění, jež se pak snadno přelévá do veřejného prostoru a žene lidi k jednomu či druhému extrému. A tady začíná jít do tuhého: Když trávíte hodiny denně v hospodě páté cenové skupiny, nedá se čekat, že když z ní odejdete, jen tak bez následků přepnete do modu „slušné tolerantnosti“. Nesete si nejenom patos tohoto prostředí, ale i jeho étos, tedy „zničit nepřítele“. Ne hra se slovy a obrázky není jenom společenská zábava, která drží lidi zase u obrazovky, i když dnes už nemá podobu klasického televizoru, nýbrž placatého počítačového telefonu. Dokonce to není pouhá kanalizace sociálního hnusu, který by se jinak vyplavil jinde. Ten hnus si totiž vždy nějak neseme s sebou, což platí pro občany voliče stejně jako pro občany politiky.
Cenzura je v moderních společnostech vylučované a nebezpečné slovo, sugeruje zásah do našich práv na svobodné vyjádření, přitom autocenzurní zásahy děláme sami každý den v komunikaci s blízkými, na veřejnosti, v úřadě, v práci, cenzurujeme i své vidění a slyšení, když nechceme vidět a slyšet, není to složité. Civilizace je do velké míry právě tato autocenzura, ta nevyhovuje jen zaběhaným dohodnutým společenským pravidlům, tedy vnější cenzuře zvyku, ale i potřebě osobního přežití, omezování destruktivity vznikajících afektů, které se snadno chopí vlády nad lidmi a podobně. Není to nic samospásného a zázračného, otřepané „začít u sebe“, zase další fráze. Jenže kdo je dnes ve veřejném prostoru, který ho živí i vyživuje, opravdu schopen ubrat plyn, přestat surfovat na lechtivé a vypjaté emocionálně vlně, přestat si užívat čiré mediality, která pak opíjí i velmi zkušené lidi rohlíkem. A kolik lidí by najednou vmžiku přestalo být někým, kdyby neměli svou denní orwellovskou dávku nenávisti, zasypanou příslušným přívalem nadávek či lajků.
Politici, kteří hrají veřejnou roli, na niž společnost klade jistě vyšší nároky než nadávat těm, kteří s námi nesouhlasí, by se závazkem přísnější afektivní autocenzury mohli začít okamžitě. Efekt nepřijde hned, jistě se bude dál válčit (uvozovky už dávno nejsou na místě, válka se nám zalíbila, a její politický a vojenský smysl se rychle slévají), ale zkusit by se to mělo. I za cenu ztráty drajvu ve veřejném prostoru, který politikům dnes slouží jako pouhý mediální lapač: přivolá speciální novinářské jednotky, které provedou ohledání místa, rekognoskaci terénu, a přinese všem zprávu i o těch nejzoufalejších postojích a vyjádřeních. Vlastně čím zoufalejší, tím lépe lapač funguje. Politika hlavně nesmí být nuda, jinak se asi dnes vysílat nedá…
I po atentátu, stejně jako po volbách jsme každý generál. Dokážeme poradit, co měla udělat ochranka a co všichni ti, kdo mohli útoku zabránit. Umíme uklidnit veřejné debaty, mluvit o toleranci, smíření, o kultivované veřejné debatě. Ano, může to být vzácný okamžik relativního míru. Teď už jde jen o to udělat vše pro to, abychom takovým generálem zůstali i po atentátu. V politice i mimo ni – každý jeden z nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat