Laboratoře v ČR v úterý 16. listopadu 2021 potvrdily 22 479 lidí pozitivních na covid-19, což je v mezitýdenním srovnání o téměř 13 000 případů více. A jde o vůbec nejvyšší číslo od začátku epidemie v ČR vloni v březnu. V nemocnicích je 4 425 lidí s koronavirovou nákazou, z nich 635 je ve vážném stavu.
Máme tu zase 17. listopad, státní svátek, výročí boje za svobodu a demokracii. Co to vlastně je ta svoboda a demokracie? Před těmi 32 lety to bylo jasné: chceme to, co mají na Západě. Jak toho ale dosáhnout a co to vlastně je, čeho chceme dosáhnout? Zrušili jsme disciplínu, zájmy jednotlivce povýšily nad zájmy celku a otevřeli státní hranici, kterou můžeme posílat lyže a lyžaře do Alp a popíječe mořské vody do Chorvatska. Opačným směrem rekreanti přivážejí nemoci všeho druhu. Přestříhali a odstranili jsme dráty na hranicích, ale komunistické zvyky jsme si zachovali, i když jim říkáme jinak. Převzali jsme od komunistů sobeckou ateistickou víru, a hrajeme si dál na Pána Boha. To, co jsme před listopadem veřejně odsuzovali na Západě a v ostatním světě (rasizmus, nacionalizmus, xenofobii a fašizmus), nyní napůl tajně, napůl veřejně, pěstujeme.
Jeden z nejpronikavějších českých myslitelů posledního století, spisovatel, politický vězeň, exulant a diplomat Jiří Gruša o českých dějinách trefně napsal: „Dějiny jsou u nás (jen) obhajoba nehod, hommage okolností, anekdota.“ A onu tradiční neschopnost vnímat vlastní minulost jako celek, se vším dobrým i zlým, s hrdinstvím i zločiny, považoval za nemoc.
Touha po západních autech, osobních počítačích, magnetofonech a značkovém oblečení nebyla komunistickou vládou vyslyšena, lid proto byl ochoten připojit se ke komukoli, kdo nedostatkovým luxusním zbožím naplní československé obchody a kdo umožní cestování za hranice, aby si lidé ten ten západní hospodářský zázrak prohlédli z blízka. Gorbačov, Havel, studenti? Dodnes není jasné, kdo měl na pádu komunistického režimu největší zásluhu.
Během třiceti dvou let se ve městech mnoho změnilo k dobrému, na vesnicích mnohé k horšímu. Města listopad vyhrála, vesnice prohrály. Auta se i na vesnici nehodnotí podle toho, jak slouží pro nezbytně nutné jízdy k lékaři nebo na pohřeb, ale podle ceny a rychlosti. Trabant nebo Š-105, které kdysi na vesnici byly schopny zajistit téměř veškerou osobní i nákladní dopravu, by dnes neobstály, a nejen kvůli emisím.
Auto na vesnici je dnes nezbytnou součástí života, po zrušení tisíců vesnických obchůdků, do kterých v minulosti za týden přijíždělo pouze několik dodávek s pečivem, mlékem, zeleninou a uzeninami, nahradil bezpočet aut osobních. Dnes se benzin nešetří, z každé vesnice míří desítky osobních automobilů do městských supermarketů vzdálených 15 a více kilometrů. Další desítky soukromých aut vezou z vesnic zaměstnance do okresních a krajských měst. Transformace a privatizace po listopadu 1989 zrušila na malých vesnicích pracovní místa v zemědělství, obchodech, hospodách a jiných provozovnách.
Je pravdou, že nejedna vesnická náves připomíná zámecký park, ovšem za cenu dotací, především evropských, a drastických daní z nemovitostí. "Navrch húj, dole hnůj," říkávalo se. Druhou stranou vyholených obecních trávníků a nabarvených hasičáren je úřednická arogance. Pryč jsou časy, kdy se dbalo na názory obyvatel. Když dříve někde neodtékala voda, vzal některý důchodce lopatu a za pár piv od předsedy MNV vyhloubil příkop, dnes se musí vyhlásit výběrové řízení na projektanta (ten o odlišné vesnické gramotnosti nemá tušení), potom informovat o záměru několik desítek institucí a majitelů okolních nemovitostí, potom vybrat stavební firmu a vše mockrát vytisknout, orazítkovat a nesčetněkrát odhlasovat obecní radou a zastupitelstvem. Výsledkem je dílo, za které bylo zaplaceno několik milionů, dílo, které je třeba pěkné na pohled, ale zda slouží účelu. není podstatné. Vše ovšem proběhlo podle velkoměstských předpisů, takže chyba není na našem přijímači..
Josef Zahradníček a kol.
Žádné komentáře:
Okomentovat