Jak se jezdilo k moři do Jugoslávie

Před rokem 1989 se jezdilo k moři na čtrnáct dnů. To bylo pravidlo. Cesty na kratší dobu, jako je tomu dnes, třeba jen na prodloužený víkend, prakticky nepřicházely v úvahu. Cestovní kanceláře byly: Čedok, CKM, Sportturist, Autoturist, Rekrea, Slovakoturist.

Největší cestovní kanceláří v republice byla však Ústřední správa rekreační péče.  ROH, neboli Revoluční odborové hnutí mělo buďto kapacity v Jugoslávii nasmlouvané a pronajaté, nebo tam mělo přímo svoje střediska.

Nejvyšším stupněm rekreace byla výběrová rekreace. Podniky, úřady a jiné instituce dostávaly poukazy a ty se podle určitého klíče rozdělovaly mezi zaměstnance. Výběrová rekreace, měla tedy být pro nejlepší pracovníky, kteří v podniku pracovali dlouhá léta. V praxi to vypadalo tak, že nejlukrativnější pobyty si vybrali funkcionáři z ROH a z vedení podniku či úřadu, a teprve to, co zbylo, rozdali mezi řadové zaměstnance. Někteří zaměstnanci dostali poukazy zcela zadarmo. To záleželo jednak na tom, jak podnik prosperoval, a také na tom, jak bylo možné bezplatný poukaz před vedením ROH obhájit. Lidé je tedy získávali  k významnému životnímu jubileu nebo jako formu odměny v „soutěžích brigád socialistické práce“. Ostatní museli zaplatit třetinu až polovinu ceny, která ovšem byla i tak dotována. Z některých podniků na výběrovou rekreaci jezdili pořád stejní lidé, střední a starší generace z měst. Vesnické obyvatelstvo o pobyt u moře nestálo, využívalo dovolené k práci doma. Mezi dvacetiletými zaměstnanci se zasloužilý pracovník těžko nalezl.

Na hranicích států byly pravidlem prohlídky. Zejména pasová byla důsledná. Do autobusu nastoupil příslušník Pohraniční stráže, prohlédl pas, prohlédl tvář, zkontroloval každého jednotlivce. Po něm  nastoupili celníci, kteří vycvičeným okem si pak z autobusu vybrali několik lidí a jim zavazadla důkladně prověřili. Zejména zpáteční prohlídky zabraly mnoho času. Jugoslávie sloužila některým československým občanům jako cesta ke svobodě, běžně se stávalo, že při návratu jeden, dva lidé v autobusu chyběli.

Chorvaté každých čtrnáct dnů čekali na nový turnus z Československa. A odkupovali. Nebo měnili. Na plážích, na tržnicích, kde to šlo. Rekreanti, kteří přijeli vlastními vozy s Autoturistem, prodávali na konci pobytu spacáky, stany, nafukovací lehátka. Za to si nakoupili kožené kabelky, koňak César, rakiju, německé krémy, trička s nápisem. Nebo v licenci vyráběné značkové oblečení. Jugotextil chrlil na trh pro nás nedostupné světové sportovní značky.

Rekreace měly svůj řád. To nebylo vymyšleno v posledních dvaceti letech. Snídaně, obědy, večeře v pravidelných časech, balíčky v podobě řízku a chleba na výlety, víno a minerálka k hlavnímu chodu. Rekreanti tehdy nemuseli za nic doplácet.

Dnešní animátoři a trenéři fit programů v resortech by se divili, jak rozvinutý program zejména rekreace ROH nabízely. Kulturní a sportovní referenti se starali o vyžití v průběhu dne a po večerech. Půjčování sportovního náčiní, volejbalové či jiné turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či „party“ na rozloučenou, programy pro děti, poznávací výlety na Plitvice, do Dubrovníku, do Splitu.

(stk)