Hnůj jako umění na náměstí

Včera odpoledne se na náměstí před nádražím v Bernu objevila desetitunová hromada kravského hnoje. Důvodem nebylo hnojení květin nebo pokus sázet zde brambory, ale snaha sochařky Barbary Kienerové ukázat veřejnosti, že hnůj není jen páchnoucí vesnická hmota, ale také materiál k vytvoření uměleckého díla.

Umělkyně sice nepředvedla něco, co by si z doby předchemického zemědělství i u nás pamětníci nepamatovali. Hnůj býval důležitým hnojivem, jež zvyšovalo úrodu, proto se o něj pečovalo. Hnůj se vrstvil a šlapal do úhledných kostek, protože nesměl vyschnout. HNojiště uprostřed dvora bývalo vizitkou hospodáře, aby každý, kdo do usedlosti přišel, měl nejlepší dojem o pracovitosti a úspěšnosti hospodáře. Hnojiště bylo vlastně také lidovým uměleckým dílem, které spolu s ozdobami štítů, bránami do dvora, muškáty za okny a laťkovými ploty vytvářelo u návštěvníků první dojmy.

V současnosti se sice ještě v menší míře chlévský hnůj používá jako hnojivo, ale hlavním hnojivem jsou hnojiva umělá. Moderní společnost považuje chlévský hnůj za odpad a není nic neobvyklého, že se ozvou hlasy protestující proti jeho přítomnosti na vesnici a návrhy nejhorlivějších ochránců životního prostředí likvidovat hnůj jako nebezpečný odpad.

Důvod, proč švýcarská umělkyně skládala vidlemi hnůj, se nepodařilo pochopit ani švýcarským novinářům natož kolemjdoucím laikům. Zřejmě chtěla nejvíc upozornit na sebe, že se neštítí bosa šlapat hnůj, navíc v bílé kombinéze. Každý si může domyslet, co libo.