Blázinec a jeden starý český film. Zahradníčkovy úvahy

Zima letos se nějak nechce do předpovědí meteorologů směstnat. Místo teplého a jasného počasí je už týden obloha jako tmavá deka a rtuť teploměru stále pod nulou. Nejen meteorologové předpovídají budoucnost. Na konci 21. století v českých krajích prý už nebude sníh vůbec padat. To snad většině současníků vadit nebude.

Plachta, Vítová, Pešek (1937)

Před pětasedmdesáti lety zemřel v psychiatrické léčebně v Bohnicích architekt Adolf Foehr. Zůstalo po něm v Praze a dalších velkých městech s německým obyvatelstvem mnoho zajímavých staveb. Foehr byl totiž Němec, dost podobný prezidentu Gottwaldovi, takže v českých podmínkách nemohl být slavný před válkou ani po válce. Významní lidé někdy pobývají v blázinci. Třeba spisovatel Ota Pavel nebo herec Vladimír Menšík to tam také znali.

Bohnický ústav kdysi poznal i jeden můj soused, který předtím dlouhá desetiletí se svými stížnostmi pravidelně procházel dveřmi nejedné významné pražské instituce včetně těch nejvyšších. V tehdejším Federálním shromáždění, u jeho předsedy E. Erbana, býval zřejmě velmi často. Soused často cestoval vlakem. Protože nikde trvale nepracoval, neměl peníze na jízdenky. Pracovat nikde nemohl kvůli mimořádné řečnické schopnosti. Když začal přesvědčivě mluvit o nesmyslech - měl velmi zvučný hlas - nebyl k zastavení ani k přehlušení. Stála jen práce. Nikdo s ním nedokázal pracovat,málokdo ho dokázal zaměstnat. K bezplatnému cestování vlakem si pořídil velkou modrou železničářskou čepici. V tehdejších dobách průvodčí své kolegy v uniformách nekontrolovali, protože při cestě do služby nebo ze služby měli volné jízdenky.  Jen se pozdravili. To vystihl můj soused a cestoval vlakem na modrou brigadýrku. Stačilo mu zasalutovat a průvodčí si ho nevšímal. Všiml si ho však revizor. Protože soused peníze na zaplacení pokuty neměl, vysadili ho z vlaku a pokutu vymáhali písemně. To se opakovalo zřejmě mnohokrát, protože kvůli nezaplaceným 6000 korun (tenkrát to byly velké peníze) ho Severozápadní dráha dala k soudu. Soud po vyslechnutí projevu obžalovaného rozhodl o umístění v bohnické léčebně. Tam zřejmě našel posluchače a mohl po čase zemřít podobně jako různé významné osoby.

V českém zemědělství začínají být obavy o nedostatek lidí v budoucnosti. Mladí lidé se do oboru, v němž se veškerá pracovní doba nedá trávit v klimatizované kanceláři, jaksi nehrnou. Rodinné zemědělství evropského typu, v němž grunty přecházejí z otců na syny, je v českých podmínkách dávno jevem prakticky neznámým. Tady se pouze prodávají a slučují společnosti. Na polích a ve stájích pracují námezdní dělníci ze zahraničí. Našim lidem namáhavou práci v zimě, vedru, prachu, blátu, hluku a nemilém pachu nikdo nedokáže řádně zaplatit. Proto o ni není zájem. Praxe je něco jiného než nereklamní fotografie traktorů a kombajnů s monitory a klávesnicemi. Doba, kdy i Pražané vyjížděli  za prací do vesniček střediskových, už se asi nikdy nevrátí.

V osmdesátých letech 20. století býval o práci v českém zemědělství  zájem jako snad nikdy předtím ani potom. Slušovické podnikání se stalo vzorem. Za dobře odvedenou práci - třeba zbytečnou - byl dobrý plat. A někdy mnohonásobně vyšší než plat městského úředníka či herce. O to, jak se tehdy nezasloužené peníze do zemědělství dostávaly a proč se zhroutil socializmus, měli asi stejné zásluhy ti herci jako vesničtí funkcionáři. Ať si to připustíme, nebo ne, vše špatné přicházelo z Východu.

O hercích a dalších umělcích se dozvídáme různě zajímavé věcí, ale zpravidla až po smrti. V době předvánoční a vánoční máme zase možnost vidět dobré staré filmy, nejen ohrané hloupé pohádky. Delší dobu jsem odolával filmu Jarčin profesor. Nemohl jsem si vzpomenou o čem film je, považoval jsem ho za jednu z tehdejší série vykřičených Žákových příhod, které se odehrávají ve středoškolských třídách a sborovnách. Nakonec jsem podlehl a na film se podíval. A film mě nečekaně zaujal. Hlavními postavami jsou sice Gustav Nezval jako nezaměstnaný doktor filozofie Karel Stržický a Hana Vítová jako nepříliš pilná studentka reálky Jarča Drhanová, ale pro mne je ve filmu hlavní postavou Jindřich Plachta jako věčný vysokoškolský student Petr. To je skutečný herecký koncert.

Tím, že se velká část filmu neodehrává v atelierech, přibližuje pěkně kulisu 30. let na venkově. Nenásilné hledání ztraceného času, řekl by Karel Čáslavský. Ve filmu je možné zahlédnou věci, které už dnes  těžko někdo uvidí, natož pohromadě. Ani v zemědělském muzeu nedokážou vytvořit takovou atmosféru selského dvora. Po prašné silnici s bíle natřenými kamennými patníky jede jednou kočár jindy bryčka, jindy nefalšovaný žebřinový vůz. Na poli dozrává žito, na louce jsou kopy sena. A což teprve ve dvoře statku jsou věci dnes už nevídané. Po dvoře pobíhají slepice, perličky, psi. Krávy je možné vidět ve stáji i zapřažené ve voze. Nechybí ani vůz s dřevěnou lejtou, do které se nalévá močůvka nálevkami vyrobenými z hrnců či velkých plechovek. Nechybí ani trakař, dřevěný kotouč na hnůj, putny na vodu, proutěné košíky na brambory, čtyřnohé stoličky používané při ručním dojení krav, plecháč na mléko, litinový hrnec na vaření brambor. Je málo starých filmů, které tak dokonale a citlivě přibližují starý venkov. Scéna v současném bytě téměř nemožná: Statkář vykuřuje doma doutníky, a nikdo ho kvůli tomu nekritizuje a nevyhání ven, a potom si lehne v botách na pohovku.

Zásluhu na přiblížení vesnického prostředí ve ffilmu Jarčin profesor má asi rodilý český Němec, režisér filmu Čeněk Šlégl. Ano, režisérem filmu byl ten nezapomenutelný hrabě Kocharowski z filmu Když Burián prášil, nebo gremiální rada Pěna z filmu U pokladny stál, či korvetní kapitán z filmu Ducháček to zařídí. Bohužel v Čechách se úspěchy neodpouštějí. Umělecké prostředí je závistivé a zlé. Po válce bylo Čeňku Šléglovi doživotně zakázáno vstoupit na jeviště či hrát ve filmu. Živil se jako dělník Uhelných skladů. Jen o trochu lépe dopadly i další filmové hvězdy třicátých let. Z hlavních postav filmu Jarčin profesor přežili poválečné řádění jen s malými odřeninami Ladislav Pešek a Jaroslav Marvan. Haně Vítové kolaborace dokázaná sice nebyla, ale mimo filmu Pytlákova schovanka hrát ve filmu už nemohla.

Bez ztráty kytičky po válce mohl v herecké činnosti pokračovat Jindřich Plachta. Ale úspěšně nepokračoval. Byl komunista, který věřil tomu, že komunizmus dokáže odstranit bídu a zajistit lidem spravedlnost a štěstí. Něco jiného byly sliby komunistů, něco jiného skutečnost, když se drali a v roce 1948 dostali k moci. To co komunisté, jimž kdysi Plachta věřil, provedli, to po roce 1948 citlivého a skromného herce a spisovatele Plachtu zničilo. Zkoušel hrát v propagandistických budovatelských filmech, ale ztratil tvář i bývalé obdivovatele. V roce 1951 zemřel ve věku 52 let. Že Plachta byl velký herec a měl ve 20. a 30. letech úspěch, dosvědčuje skutečnost, že se v žádném divadle moc dlouho neohřál. Vyhodili ho i Werich z Osvobozeného divadla i Burian ze svého divadla. Nebylo to kvůli Plachtově politické orientaci, Werich a Voskovec byli totiž kovanější levičáci než Plachta, a ani Burian neměl k lidu proletářskému odpor. Stačilo, když Plachta začal v hledišti sklízet větší potlesk než hlavní postavy. A nějaký důvod k vykopnutí se našel.

Josef Zahradníček