80 let od druhé Republiky česko-slovenské

Prosinec roku 1938 nebyl v českých zemích měsícem žádné velké slávy, nebyl ovšem ani měsícem velkého smutku. Bylo zřejmé, že odchodem kontroverzního prezidenta Beneše do zahraničí, návratem mobilizovaných vojáků domů, zvolením Emila Háchy novým prezidentem a jmenováním nové vlády v čele Rudolfem Beranem se situace v Československu zklidnila. 

Česko -Slovensko

Byla ještě spousta nevyřešených otázek. Bylo třeba ubytovat a zaměstnat uprchlíky ze Sudet. Jednalo se většinou o úředníky a četníky, kteří se do pohraničí vydali po roce 1918, a jejich rodiny. Život ve vnitrozemí však běžel, jako by nic nestalo. Lidé si užívali míru. Zvláště ve velkých městech bylo rušno, obchody, restaurace, divadla, kina, taneční sály praskaly ve švech.

Ve třicátých letech války ve světě české obyvatelstvo moc netrápily. Španělsko bylo daleko, Čína a Habeš ještě dál. Uspokojivé zpočátku byly i zprávy ze sousedního Rakouska, chválen byl kancléř Schuschnigg, který se vypořádal s nacistickými pučisty a vrahy kancléře Dullfusse.

Rakousko začalo zajímat i německého kancléře Adolfa Hitlera. Zasahování do rakouských a československých záležitostí Hitler zdůvodňoval ochranou lidí německé národnosti. Dostat se do Rakouska  a Československa nepotřebovali nacisté kvůli ekonomice těchto zemí, ta pro ně nebyla významná. Jednalo se jim o středoevropská strategická území, která jim měla vytvářet zázemí při agresích na východ, kde se chtěli zmocnit nerostného bohatství v jihozápadní Asii, které ovládaly Velká Británie a Francie.

V lednu 1938 v pražské Lucerně přednesl projev předseda Agrární strany a poslanec Rudolf Beran, ve kterém varoval před nebezpečím, které hrozí z Německa, a navrhoval jednání s Hitlerem, nikoli konfrontaci. Československo však v té době už bylo příliš posedlé přípravami na válku, kterou po boku západních velmocí mělo vítězně zdolat. Podle vzoru Francie se budovala  pohraniční opevnění.  Až vznikal dojem, že v Londýně a Paříži, se nemohou dočkat Benešovy žádosti o pomoc. Beneš odmítl s Hitlerem jednat a jako prostředníky vybral francouzskou a britskou vládu, které vyjednavačem určily lorda Runcimana.

Na počátku roku 1938, kdy Hitler začal na Schuschnigga vyvíjet nátlak, bylo Rakousko už osamělé. Na žádnou okolní zemi se nemohlo obrátit se žádostí o podporu. Italský fašistický diktátor Mussolini podporoval Hitlera, Maďarský diktátor Horthy zase podporoval Mussoliniho a Československo, které vzniklo a dlouho žilo na propagaci strachu z Vídně a Habsburka, odmítalo vše rakouské. 22. února 1938 si Hitler pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu, kde na něm žádal připojení Rakouska k Německé říši. Schuschnigg odolal a rozhodl se na 13. března 1938 vyhlásit o "Anschlußu" referendum. Chtěl jím odradit Hitlera. Byl si jistý, že Rakušané proti ztrátě samostatnosti hlasovat nebudou. To tušil i Hitler, proto rakouské referendum nedopustil. Na údajné volání vůdce rakouských nacistů Seyß-Inquarta o pomoc 12. března 1938 v půl šesté ráno vpochodovalo asi 55.000 německých vojáků do Rakouska. Jásající davy pak na vídeňském Heldenplatzu vítaly Hitlera. Tím skončila Rakouská republika, rakouské země se staly součástí Německé říše.

Lord Runciman jednal během jara a léta 1938 v Československu i Německu a po vyslechnutí argumentů všech stran se přiklonil k názorům Henleinovým, že Němci v Československu nejsou rovnoprávnými občany, jak tvrdí československé úřady. To byla voda na Hitlerův mlýn. Svolal Mnichovskou konferenci. Skončila okleštěním Československa, kde postupně probíhala propagační mobilizace, odstoupil prezident Beneš a byly vytyčeny nové hranice státu nazvaného Česko-Slovensko.

Druhá Česko-slovenská republika prakticky skončila 14. března 1939, když Slovensko vyhlásilo samostatnost. Slovenští politici udělali to, co před více než rokem navrhoval Rudolf Beran. Sami se rozhodli jednat v Berlíně. Rozhodující krok však musel udělat premiér autonomní vlády Tiso. Udělal ho víceméně nedobrovolně. 

Před rokem, začátkem roku 1938, Hitler byl určitě víc ochoten jednat a ustupovat než po rakouském Anschlußu a Mnichovské dohodě, které ho vynesly do výšin, a při zřizování Protektorátu Čechy a Morava. Slováci přesto  vyjednali s Hitlerem mnohem větší politickou i hospodářskou samostatnost než byla v Protektorátu. Pouze ochranu Slovenska měla zajišťovat Německá říše. Samostatnost Slovensku zůstala do doby, než se přiblížila východní fronta a na Slovensku začali působit sovětští agenti a partyzáni. Těm se podařilo vyvolat povstání, k jehož potlačení slovenská vláda pozvala německou armádu.