Železniční tratě oživovaly venkov.

Zpět na předcházející část.
V šedesátých letech 19. století se všeobecně uznávalo, že železnice je pro hospodářství každé země velkým přínosem. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 i v Rakousku se přiznalo, že železnice má i velký význam vojenský. A víc než vláda si to uvědomovali představitelé venkova, šlechtici a podnikatelé. Železnice byla schopna rychle dopravit vojsko do velkých vzdáleností.

Po rakousko-pruské válce neměla však vídeňská dráha prostředky na další investice železniční dopravy. Bez železniční dopravy byly Čechy na jih od Prahy a spojení Prahy z Vídní bylo komplikované přes Olomouc. O přednostech železnice věděl i největší hospodář na českém jihu Jan Adolf Schwarzenberg, který se nespokojil s neustálými odklady vídeňské vlády a sám se rozhodl jednat. Podařilo se mu už v roce 1864 přesvědčit bankéře, šlechtice a podnikatele, aby vložili peníze do stavby Dráhy Františka Josefa vedoucí z Vídně do Českých Budějovic a Chebu. Osudná válka zahájení stavby urychlila.

Stavba železnice mezi Českými Budějovicemi a Plzní, kde se nacházely exkluzivní Schwarzenbergovy velkostatky a podniky, jako mávnutí kouzelným proutkem oživila zadumaný a chudý kraj lesů, rybníků a luk. Tak to popsal pamětník:   

"Objevili se inženýři, co vyměřovali a vykupovali pozemky, po nich následovali podnikatelé, kteří si trať rozdělili na jednotlivé úseky. V polích náhle vyrostly boudy, dřevěné tábory a skladiště. Přihnaly se mraky lidí, krajina ožila křikem a lomozem. V zapomenutých končinách se objevilo množství peněz, z nichž se venkovským lidem točily hlavy. Akordanti platily mzdy na českém jihu nevídané, neslýchané. Lidé utíkali od práce na poli, kdo měl potah jezdil "u dráhy."

 Dne 1. září 1868, za necelé dva roky od zahájení stavby, na které denně pracovalo 10.000 až 15.000 lidí, slavnostně projel z Českých Budějovic do Plzně první vlak.