Vyzbrojení zahraničních armád jsme zaplatili bídou, která ještě neskončila.

V lednu 1930 se v Haagu konala konference představitelů vlád všech států, které byly zapojeny do první světové války. Jednalo se o náhradě škod, které velmoci ve válce utrpěly. Československo, za které spojenci bojovali, mělo za pomoc při vzniku republiky platit do společné kasy každoročně 81 milionů korun po dobu 37 let.

Dále Československo mělo po dobu 50 let každoročně platit Itálii 20 milionů korun, Francii 13 milionů korun. Dále zaplatit Velké Británii 102 milionů korun a Spojeným státům 3,88 miliardy korun (zřejmě cena za vyzbrojení a zásobování legií v Rusku a za dopravu legionářů do Evropy).

Československo se rovněž částkou 11 miliard korun muselo podílet na úhradě dluhu, který před válkou měla rakousko-uherská monarchie.

Tolik opěvované úspěchy v jednání Masaryka a Beneše - v Londýně, Paříži, USA a jinde - zaplatili občané Československa.

Podle toho, jak byly válečné reparace vypočítány, je zřejmé, že v Haagu se selhala československá diplomacie vedená ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Československo (oficiálně vítězný stát) zaplatilo reparace 25 miliard, naproti tomu Maďarsku (poražený stát) byla vyměřena platba necelé 3 miliardy korun, Polsko a Rumunsko neplatily vůbec nic. 

Ani při druhé světové válce nebyly Benešovy zahraniční aktivity zadarmo. Po válce Velká Britanie dala Československu účet na 26 tun zlata jako kompenzaci za vyzbrojení československých letců a vojáků. Ani vyzbrojení Svobodovy armády v SSSR nebylo zadarmo, Stalin si za to vzal Podkarpatskou Rus, včetně všech nerostných surovin, tedy i zlata.

Dodnes jsou zde lidé, kteří tvrdí, že bez zahraničních armád bychom neexistovali. Proč existují jiné země, které zahraniční armády neměly, už nevysvětlí, protože by museli ukázat na jedince, kteří se v odboji "napakovali", a nejen materiálně, ale i politicky. Hlavní smysl zahraničních armád ve světových válkách byl v tom, že mimo obětí na životech a zdraví, mimo materiálních škod a mimo povinných reparací zviditelnily samozvané osvoboditele Masaryka (1918) a Beneše (1945) a zdeformovaly morálku jak u většiny vojáků, tak u velké části civilistů. Dodnes za to od národovců a komunistů sklízejí potlesk. (jk)