Starousedlí byli po roce 1918 zbaveni svých práv, ale i povinností.

Hned po 28. říjnu 1918  byl za ohromného jásotu a nadšení prohlášen samostatným stát československý. Bohužel, všeobecná radost byla brzy zkalena mnohými nepřístojnostmi jak v ohledu politickém, tak i v ohledu kulturním a náboženském.

Rozpoutaly se marxisticko-nacionální revoluční vášně nasvědčující, že lid český nedospěl ještě k úplnému pochopení samostatného státu. V mnohém ohledu tvořily se též překotné zákony, které nebyly vhodné pro zdravý vývoj nového státu. Bohužel tehdejší vůdcové, včetně Masaryka, se nechali unášet větrem populizmu. Následky toho nese obyvatelstvo země dodnes.

Ukvapeným zákonem bylo zrušení práv starousedlých na konci roku 1919. V důsledku toho padla i povinnost těchto platit daň z obecních pozemků, obdělávat je a konat bezplatně práce obecní, včetně veškeré dopravy materiálu, a zajišťovat stravu pro chudé.  Od roku 1920 se toto vše platí z obecní pokladny. Určitou výjimkou byly bezplatné brigády za vlády komunistů. 

Starousedlými byli nazývání poddaní sedláci, kteří z popudu vrchnosti část svých pozemků dali do užívání obce, z nichž však stále platili daň. Většinou se jednalo o lesy, pastviny a neúrodné močály, na kterých byly postaveny obecní rybníky. Náhradou bylo například  palivové nebo stavební dřevo z obecního lesa (1 sáh ročně), ryby na vánoce a stelivo z rybníků.

Po roce 1848, když padlo poddanství, začaly o tyto pozemky spory  mezi starousedlými a novými osadníky-domkáři, kteří žádali rovnoprávnost při správě obce a při dělení výnosů z obecního majetku. Starousedlí proto usilovali o vrácení těchto pozemků. Přestože zemské orgány se dělení obecní půdy snažily zabránit, v mnoha obcích v druhé polovině 19. století k této restituci došlo. Kde rozdělení obecních pozemků povoleno nebylo, může z nich dodnes obec těžit (pokud je dokáže využívat a pokud nespoléhá jen na výnosy z daní a poplatků a na dotace).