Dnes je to padesát let, co v Praze zemřel Zdeněk Nejedlý, český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel. Pamětníci ho jistě pamatují jako ministra školství.
Na počátku padesátých let byly oblíbené pravidelné Nejedlého nedělní ranní čtvrthodiny v rozhlase. Jeho hlas zazníval při různých kulturních a politických událostech i ze školních rozhlasů. V době, kdy cenzura nepropustila jakoukoli pochybnost o neomylnosti komunistického režimu a budovatelské fráze zamořovaly éter, byly Nejedlého kultivované projevy přece jen jistým osvěžením.
Nejedlý v mládí byl určitě nadaný, když v roce 1909 se v 31 letech stal profesorem Karlovy univerzity. Jako historik se ve výkladu českých dějin brzy dostal do sporu s historikem Josefem Pekařem a filozofem T.G.Masarykem. Už v té době se jeho oblíbencem stal hudební skladatel Bedřich Smetana. Po roce 1945 Nejedlého nekritické upřednostnění Smetany probíhalo za pomoci znehodnocování díla Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Navíc Nejedlý se výrazně zasloužil o perzekuci dirigenta Václava Talicha. Nejedlého oblíbenkyní byla i Božena Němcová, s níž v komentářích populisticky často operoval ("Vezměte například Němcovou...").
I přes velké sympatie k Leninovi, Stalinovi, SSSR (Nejedlý šel po Václaváku v parném létě v plášti a s deštníkem. Student: "Pane profesore, vždyť neprší!" "To nevadí, ale v Moskvě prší.") a Ksč do komunistické strany Nejedlý vstoupil až po emigraci do Moskvy v roce 1939. Předtím pravidelně přispíval do Rudého práva a podporoval Gottwalda ve volbách. Jeho povaha se projevila po roce 1945, v proměněných politických poměrech se vykrystalizoval v ješitnou neomylnou autoritu. Jeho účast na všech možných kulturních akcích, pravidelné nedělní projevy v rozhlase a vyjadřování se ke všemu velice snížily jeho prestiž. Duchovní úpadek Nejedlého byl zřejmý též např. na schvalování politických procesů, přestože ve 20. letech Nejedlý neohroženě vystupoval proti trestu smrti. Jeho historické názory původně byly odmítnuty na II. sjezdu československých historiků (5. října 1947) a rovněž jako ministru školství se Nejedlému nepodařilo prosadit reformu školství, proti níž se postavili lidovci, národní socialisté a katolická církev. Nejedlým vytvořený Zákon o jednotné škole byl tak přijat až 21. dubna 1948, po komunistickém puči. Mimo jiné zavedl devítiletou školní docházku a otevřel cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci školství. Tím se neodpustitelně zasloužil o poválečnou výchovu mládeže k unikátnímu českému materializmu, který přežil i pád komunizmu v roce 1989.
Nejedlý společně s Gottwaldem inicioval Jiráskovu akci (10. listopadu 1948), masové vydávání spisů Aloise Jiráska. Všeobecné zpřístupnění kvalitních klasických děl starší české literatury bylo jistě záslužné, ale šlo ruku v ruce s odsuzováním předválečné moderní tvorby a s propagací tendenčně zkreslené české historie.
Nejedlý zdaleka netvořil kulturní politiku KSČ sám (velký vliv měli zejména Václav Kopecký, Gustav Bareš, Ladislav Štoll, ale i další), jakožto ministr kultury a zasloužilá autorita nese výrazný podíl na ustrnutí literární, hudební a divadelní tvorby, která nový rozvoj mohla zaznamenat až v letech šedesátých, tedy po Nejedlého smrti. (M. Veselý 9.3.2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat