Úpadek českovelenických železničních dílen.

Od 19. ledna 2011 je společnost ŽOS České Velenice CZ a.s. v úpadku a 12. dubna 2011 bylo soudem rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Nyní konkurzní správce nabídl administrativní budovu a další nemovitosti v majetku dlužníka k prodeji, přičemž minulý týden byla uzávěrka pro podávání nabídek.

Historie českovelenických "Dílen", jak se opravnám železničních vozidel vždy říkalo, je více pohnutá než slavná. Už jejich poloha na levém břehu Lužnice, u vesnice Dolní Velenice, byla pravděpodobně nouzové řešení, protože v druhé polovině 19. století plánovanou výstavbu dílen v Třeboni znemožnil "ekolog" kníže Schwarzenberg, jenž se obával zničení jedinečného rázu třeboňské krajiny.

Velká změna v dílnách nastala po roce 1919, kdy byla mezi Rakouskem a Čechami vytvořena státní hranice. Dílny přišly o velkou část zaměstnanců, neboť v nich většinou pracovali Rakušané. Československý stát však měl zájem na rychlém osídlení území Vitorazska, které na základně smlouvy ze Saint Germain mu muselo Rakousko přepustit, proto nově vytvořené (1922) město České Velenice rychle obsadil českými lidmi (6.000 obyvatel). V té době železniční dílny měly na 2.000 zaměstnanců.
Českovelenická radnice

Přišel rok 1938 a Mnichovská dohoda. České Velenice se vrátily na území Dolních Rakous, Češi hromadně opustili město i dílny a jejich místa opět zaujali Rakušané. 23. března 1945 na České Velenice zaútočily bombardéry 15. US Force a železniční dílny z velké části srovnaly se zemí. Po částečné opravě dílny 8. května 1945 obsadila Rudá armáda, která k nevoli vracejících se Čechů je nechala Rakušanům. Dlouho nebylo jasné, jestli České Velenice budou české nebo rakouské. Teprve koncem května 1945 se tam objevili českoslovenští vojáci a četníci. V srpnu 1945, kdy od Rudé armády dílny převzaly ČSD, byli rakouští zaměstnanci propuštěni a nahrazeni českými.

Českovelenické dílny byly rychle obnoveny a provoz směřoval na předválečnou úroveň. Přišel únor 1948 a na jižním okraji města byla spuštěna železná opona. Neznamenalo to jen úzavření hranic a ostnaté dráty, ale důkladné kontroly všech, kteří do Českých Velenic přijížděli. Kontroly Pohraniční stráže byly až do vzdálenosti 20 km od města. To samozřejmě znepříjemňovalo i život dělníků dojíždějích do českovelenických dílen.

Po pádu železné opony v roce 1989 se zdálo, že přišla nová slavná éra Železničních opraven a strojíren. Přišla však privatizace, a bohužel také velký přesun dopravy z kolejí na silnice. Velké množství vagónů, které dříve se v Českých Velenicích opravovaly, bylo nepotřebných a skončily jako kovošrot v hutích. Pro nedostatek práce se počet zaměstnanců zmenšil na 300, ale i to bylo příliš.


A na základech ŽOS vznikla nová firma PMV Servis, která zaměstnala na 120 lidí. „Je zaměřená na opravu a modernizaci osobních vagonů. Mimo jiné jsme upravovali 16 ze 32 vozů zakoupených v Rakousku,“ uvedl předseda odborové organizace PMV Servus Imrich Žec, který byl odborovým předákem i v ŽOS.