Začátkem sedmdesátých let minulého století si nadvláda KSČ zajistila spotřební daň na alkohol tak vysokou, že z ní zaplatila důchody. Ze spotřební daně za kuřivo a pohonné hmoty pak platila celé školství i zdravotnictví a ještě hodně zbylo.
Je příznačné, že i opravdoví národohospodáři, ne současní makroekonomové odkojení politickou ekonomií, se během dvaceti polistopadových let nechali tak zmást, že je ani nenapadá navrhovat dneska využití některé daně na financování penzí.
V divoké polistopadové privatizaci šlo nejen o co nejrychlejší vytvoření soukromého sektoru, ale především, podle Klausovy demagogie (stát je špatný hospodář), o absolutní oslabení státu. Jenže onen majetek, který zhltla privatizace, byl předtím vytvářen na úkor spotřeby obyvatel, z politicky vynuceného odkládání spotřeby.
S majetkem nahromaděným za nadvlády KSČ převzala tedy polistopadová moc do svého spravování i onen dluh vůči těm, od kterých si komunistická vláda prostředky na tento majetek půjčovala. Z něj KSČ postavila výrobní kapacity, které v budoucnu měly vydělávat na penze, zdravotní péči, školství a další sociální požitky společnosti.
Podle odvěkých zákonů dědic přejímá dědictví včetně dluhů. Postkomunistická Klausova vláda převzala majetek, ale k dluhům se neznala. Řečeno srozumitelně, polistopadová moc rozprodala majetek z doby KSČ, aniž na nové vlastníky převedla věcné břemeno zajišťování všech společenských potřeb, na jejichž sanování byl majetek původně určen.
Nebyl to jediný systémový podvod privatizace, ale byl nejzákladnější. Dovršen pak byl tím, že bankám, které na privatizaci bezhlavě půjčovaly, byly jejich ztráty uhrazeny ze státní pokladny. Tedy z prostředků, které na úkor spotřeby tam lidé během pracovního procesu byli nuceni ukládat. (Jiří Krž, 5.8.2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat