Ladovská zima přišla poamericku.

Při prohlížení současných Hrusic si zde ani při největší snaze nedokážu představit idylickou zimní vesnici, jak ji kreslíval Josef Lada. Velký umělec zřejmě vzpomínky z útlého dětství spojil s velkou fantazii, představou života v pozemském ráji, v němž je krásně, i když třeba je všechno pod silnou sněhovou peřinou a mrzne, jen praští.

Ta letošní zima přišla hodně nečekaně, a hezky zostra. Přišla takovým americkým způsobem. Ze dne na den. Listopad letošního roku se může pyšnit tím, že byl nejteplejším listopadem prvních deseti let třetího tisíciletí, naopak prosinec asi usiluje o to, aby byl nejchladnějším měsícem. Za socializmu bývaly jiné zimy, tvrdí pamětníci, napadlo trochu normalizačního sněhu, a teprve, když si lidé zvykli, tak připadal další a další, ale v rozumné míře. Prostě byly to takové plíživé zimy. Silné mrazy také bývaly, ale až v lednu, kdy už tolik nepřekvapily.

Americká zima. Říká se, že z Východu nepřichází nic dobrého. Co říkat o Západu? Amerika sice dala světu žárovku a internet, ale také hospodářské a finanční krize. Zima určitě odejde, možná zítra, možná v květnu příštího roku. Počasí zatím nikdo z lidí neovlivní, i když ekologové tvrdí, že je to jinak. Horší je to s krizí. Ta zřejmě mnoha lidem vyhovuje, především bankéřům, kteří ji vyvolali. Krize vyhovuje i podobné sortě lidí v českých zemích, vládě, která má důvod ke škrtání a přerozdělování ve prospěch těch nejbohatších.

Silnice jsou sice nasolené, správně „chemicky ošetřené“, ale sůl v mrazu moc nezabírá, takže to vypadá, jako by tam nebyla. Před takovými pětapadesáti lety stačilo sníh na silnici prohrnout. Žádné pluhy, dozery nebo šípáky se nepoužívaly. Zapřáhli se koně nebo traktůrek do dřevěného prohrnovače, což v podstatě byla dvě prkna spojená silným pantem. Pokud to hodně klouzalo, pohodil cestář největší kopce a nebezpečné zatáčky škvárou nebo pískem. Za to ho ovšem nechválili sedláci, kteří se saněmi mířili do lesa nebo do mlýna.

Cestář tenkrát nechodil v červené vestě a nejezdil s pluhem nebo sypačem, ale hlavně zacházel s lopatou. Byl to zaměstnanec silniční správy, jenž měl povinnost sám ošetřovat a udržovat sjízdný určitý úsek, zpravidla silnice v katastru jedné obce. Těžký život měli cestáři za druhé světové války, kdy kvůli přesunům německých vojsk museli i za nejsilnějších vánic průjezdnost silnic udržovat ve dne i v noci. Za průjezdnost silnic také zodpovídali starostové, jimž nezbývalo než na prohazování závějí vyhnat všechny muže z obce. Neuposlechnutí příkazu znamenalo koncentrák. (M.Veselý, 5.12.2010)