Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 19. března 2012

Policie nebude pátrat a vyšetřovat Romy (fejeton).

„Zavřeme nejméně čtvrtinu služeben v regionech a zločiny budeme spíš jen pasivně evidovat než aktivně vyšetřovat.“ Tak nyní vedení policie popisuje možné důsledky nastavených vládních úspor pro příští dva roky. Policii by podle tohoto materiálu musela v průběhu let 2013 a 2014 opustit čtvrtina lidí.
Nezbývá než zachovat klid. Podle vlastních zkušeností víme už dávno, že policie se při práci nepřetrhne. Když najde pachatele, nezapomene procento úspěšnosti oznámit mediím, obyčejně celostátním, takže veřejnost nad pracovitostí policie i slzu dojetí uroní.
Krádeže jsou už běžnou záležitostí. Kdo v poslední době nebyl okraden, jako by neexistoval. Ani mne to neminulo. Na nádraží. „Tam se kradlo vždycky,“ říkal už před téměř sto lety Josef Švejk.
Peněženka s doklady byla náhle pryč. Co v takové chvíli dělat? Mávnout rukou a jít domů, nebo zavolat 158. Výsledek je stejný, jak jsem se později přesvědčil. Zkušenost k nezaplacení.
Po zapsání v recepci obvodního oddělení jsem byl odeslán do čekárny, kde už bylo několik postižených podobně jako já. Asi po půl hodině mě jeden policejní úředník vyzval, abych ho následoval do kanceláře. Posadil mě ke stolu a ukryl se za monitorem počítače, s jehož klávesnicí několik minut tiše zápolil.

Vyjmenoval jsem, co všechno se mi ztratilo, a chtěl potvrzení o ztrátě OP.
„Já se musím zeptat kolegy,“ dostalo se mi odpovědi.

Bylo mi předloženo k podpisu prohlášení, že jméno pachatele, pokud se ho dozvím, nikde a nikdy nevyslovím, ani jinak neuvedu. Zjistil jsem přitom, že policie je o občanech velice dobře informovaná, protože na tiskopisu se objevily údaje z mého ukradeného občanského průkazu, včetně čísla, které jsem ještě neuvedl.
Vrátil jsem se do čekárny očekávat další úřední postup. Sedl jsem si ke stolku, kde seděla starší žena. Tvářila se lhostejně. Po chvíli jsem její chování pochopil, neboť tam nebyla poprvé jako já.
„Paní ještě jsme ho nevyslechli,“ oznamoval ženě policista s tmavými vousy kolem úst. „Zkuste se zeptat příští týden.“
„Jak nevyslechli?“ divila se „Vždyť už se to táhne měsíc.“
„Už jsme ho několikrát písemně pozvali, ale ještě nepřišel.“
„Tak za ním zajeďte, vždyť je to ve vedlejší ulici!“
„Byli jsme tam, ale nebyl doma,“ odvětil policista.
„Jak nebyl doma?“ rozkřikla se žena. „Já ho vidím každý den.“
„Nebyl,“ odsekl policista a zmizel v kanceláři, prásknuv dveřmi.

„Tak jste slyšel, jak policie vyšetřuje,“ obrátila se žena ke mně. „Jeden Rom z ulice mi ukrad peníze. Viděla jsem ho, jak vyskakuje z okna. Hned jsem volala policii, ale nic se neděje. Už to bude skoro měsíc, ale ještě prý s ním ani nemluvili.“

„Paní, můžete jít domů, my vám dáme vědět, až se s ním domluvíme!“ oznamoval po čtvrthodině uklidněný policista.
„To už jste mohli dávno udělat, kdybyste za ním došli.“
„Vždyť jsme mu psali i telefonovali, že k němu přijedeme,“ vysvětloval. „ Ale nebyl doma.“
„To na něj nemůžete počkat u baráku, až přijde?“
„Nemůžeme, návštěvu mu musíme oznámit předem.“
Opět zmizel za zabouchnutými dveřmi.

Žena se také zvedla k odchodu. „Když se zloděj sám nepřihlásí, tak tady nic nevyšetří. A možná, i kdyby sám sem přišel a přiznal se, tak by ho přesvědčovali, že nic neukrad, aby nemuseli nic dělat.“

Osiřel jsem u stolku. Podle hovoru u sousedních stolů, jsem poznal, že většina přítomných je tam ze stejných důvodů jako já, kvůli zmizení peněz a dokladů. Mé čekání se protáhlo o další dvě hodiny, přičemž můj vyšetřovatel asi v půlhodinových intervalech přicházel a odcházel s nějakými tiskopisy. Nakonec jsem se dozvěděl, že potvrzení o zcizení občanského průkazu od policie dostat nemohu, že si pro něj mám dojít na radnici.
Nyní čekám na výsledek policejního pátrání, které jistě na 99 procent bude, že trestný čin nebyl zjištěn. A to ještě se u policie neškrtalo. (M. Veselý, 18.2.2012)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.