Kardinál Josef Beran, vězeň dvou totalit, zemřel před 55 lety

 Dnes je to 55 let, co ve ve Vatikánu (17. května 1969) zemřel kardinál Josef Beran. Člověk, kterého se komunistický režim bál i po smrti, a proto převezení ostatků do rodné vlasti nepovolil. Obával se, že by obřad vyvolal občanské nepokoje, možná ještě větší než při pohřbu Jana Palacha. Sám papež Pavel VI. nakonec zesnulému kardinálovi dopřál pocty být uložen v kryptě svatopetrské baziliky po boku papežů, nedaleko hrobu svatého Petra.

Josef Beran v koncentračním táboře.

Veřejné úcty ve své vlasti se dočkal Beran až po pádu komunistického režimu. Na pražském letišti zněly tehdy tóny písně Čechy krásné, Čechy mé. Stejné písně, jako doprovázela návrat kardinála Berana domů z koncentračního tábora. Kardinálovy ostatky doputovaly do české domoviny až téměř 50 let po jeho smrti, v dubnu roku 2018. Ostatky muže, který se nenechal zlomit žádným totalitním režimem, byly k věčnému odpočinku slavnostně uloženy v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam, v roce 1998 začal proces jeho blahořečení. 

Josef Beran se narodil v Plzni 29. prosince roku 1888 jako nejstarší z celkových sedmi dětí. Jeho otec Josef působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy. Skromná mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pokrýt všechny potřeby početné rodiny. Z těchto zkušeností pramenily výrazné Beranovy rysy – skromnost, nenáročnost, prostota a hluboké sociální cítění.

Po úspěšném absolvování gymnázia roku 1907 se Josef Beran vydal do Říma studovat kněžství. V roce 1912 se stal doktorem teologie. V Římě získal jistotu, že kněžské povolání je skutečně jeho posláním. "Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru,“ prohlásil o něm dominikánský kněz řádu dominikánů Jiří Maria Veselý.

Po návratu domů působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku, poté v Proseku u Prahy a po vypuknutí první světové války v Michli. Jeho pedagogické schopnosti, vnímavost vůči potřebám druhých lidí i obětavost jej v církevní hierarchii nesly stále výš. Stal se pedagogem a později také ředitelem Učitelského ústavu u sv. Anny na Novém Městě pražském, poté odešel do pražského semináře jako asistent pastorální teologie. 

V neklidných dobách, na počátku 30. let, kdy se nejen zde začaly projevovat první národnostní nepokoje mezi českými a sudetoněmeckými studenty, se Beran ujal pozice rektora pražského arcibiskupského kněžského semináře a nesl odpovědnost za formaci budoucích kněží. Dbal o to, aby byli pevného charakteru, víry a neotřesitelných morálních zásad.

Nacistická ideologie se Josefu Beranovi hluboce příčila a nepřekvapilo jej, že záhy po zřízení protektorátu se o něj začalo zajímat gestapo. Vědělo o jeho odporu k protektorátnímu zřízení, o jeho vlivu nejen na věřící lid, o tom, že poskytuje útěchu těm, jež zasáhl nacistický teror. Zatčen byl v červnu 1942, po atentátu na Heydricha. Až do jara 1946 byl vězněn v Terezíně a Dachau. 

V listopadu 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem. V té době už řídili vládu komunisté, kteří církevní morálku nenáviděli. Střet arcibiskupa Berana s novým totalitním režimem na sebe nenechal dlouho čekat. Komunisté na církev nahlíželi jako na nebezpečného protivníka, jehož je třeba za každou cenu umlčet. To však nebylo pro Berana přijatelné. Požadoval respektování autonomie církve, obhajoval ideje demokracie, volal po dodržování občanských a lidských práv. „Nikdy, nikdy, nikdy nesvolím k dohodě, která směřuje proti zákonům Božím a církvi svaté. Prohlašuji zde slavnostně před Bohem a před národem, že nikdy neuzavřu dohodu, která by porušovala práva církve a jejich biskupů,“ pronesl před mohutným shromážděním ve strahovském klášterním kostele v předvečer svátku Božího Těla 18. června 1949. 

Druhého dne chrám svatého Víta obsadili členové Lidových milic a příslušníci Státní bezpečnosti. Beran se chystal přečíst svůj pastýřský list, avšak po prvních slovech začali přítomní pískat a bušit pěstmi do lavic. „Snad ještě platí zákony naší země, aby bohoslužby nebyly rušeny!“ ohradil se arcibiskup. Dav katolíků Berana doprovodil k Arcibiskupskému paláci. To byla jeho poslední chvíle na svobodě, odvedla jej StB a následujících 16 let nesměl vyjít na veřejnost. 

V lednu 1965 papež Pavel VI. jmenoval Josefa Berana kardinálem. Do Vatikánu jej komunisté pustili s podmínkou, že už se do Československa nevrátí. Po dlouhém váhání Beran souhlasil a tak do Vatikánu mohl odcestovat. Pražským arcibiskupem se stal František Tomášek.