V příštích osmnácti měsících projde Česká republika čtyřikrát rituálem demokratických voleb. Vedle voleb do Evropského parlamentu se budou obsazovat místa v krajských zastupitelstvech, třetině Senátu a v příštím roce i v Poslanecké sněmovně. Pokud věříme na zázraky, můžeme připustit i jakkoliv nepravděpodobnou možnost, že zvolená většina našich zástupců bude pracovat, nebude si nadávat, nakrucovat se v médiích, obstruovat a tajtrlíkovat na TikToku, bude se řídit především dlouhodobým zájmem státu a nebude krást. Ale spíše to dopadne podle slavného Černomyrdinova axiomu: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“.
Většiny atomizovaných společenství prakticky všech rozvinutých zemí ve strachu o svůj blahobyt zhlouply natolik, že namísto aktivní spoluúčasti a spoluzodpovědnosti za demokracii volají po vůdcích.
V čase, kdy společenská paměť je umrtvována záplavou údajně aktuálních informací, znejistělé publikum o to snadněji naslouchá nereálným slibům a polarizujícím strašákům. Jsou jistě společenství, která jsou ještě natolik kulturní, že přes všechen informační chaos a rostoucí polarizaci dokážou naslouchat různým názorům bez nepřátelství.
Ty pak nepotřebují vymýšlet mýty o vlastní dokonalosti, nevině a výjimečnosti. České společenství to ještě nikdy nedokázalo. Mýty dodnes potřebuje víc než pravdu. A nejvíc ze všeho pak mýty o vůdcích.
Vypočítavá neupřímnost příštích volebních kampaní bude okořeněna dvěma výročími zásadních historických přelomů. Už letos v listopadu uplyne 35 let od krachu komunistického režimu. A v květnu příštího roku to bude už 80 let od skončení druhé světové války.
Obě události budou v českém pojetí tradičně oslavovány bez ohledu na historická fakta jen jako příležitost k sebepochvalnému vytržení a opakování nabiflovaných klišé o skvělých vůdcích a hrdinství lidu, vždy a v každé situaci připravenému postavit se zlu a nespravedlnosti.
Ponechme pro tentokrát mýtus „listopadové revoluce“ stranou a vraťme se k němu podrobněji někdy příště. Starší mýtus „osvobození“ a „národní revoluce“ z května 1945, obnovený po roce 1989, byl vnucen všem dodnes žijícím generacím, společně s grandiózním doprovodným zakrýváním skutečnosti.
Ani změna režimu po listopadu 1989 nedokázala zatím přesvědčit české společenství, aby dospěle chtělo a potřebovalo pravdu o vlastní minulosti.
A tak se donekonečna opakují nesmysly o poválečném „návratu demokracie“ a mlčí o zločinech a diktátorském jednání samozvaného exilového prezidenta Edvarda Beneše, mlčení, slepotě a spoluúčasti vlády Národní fronty, složené ze čtyř povolených politických stran, stejně jako o tupé pomstychtivosti a nadšení „národa“.
Uveďme jen několik málo příkladů otevřeně nedemokratického, protiústavního a diktátorského postupu Edvarda Beneše a poválečné vládnoucí elity. Sovětská armáda se na československém území – kromě násilí proti civilnímu obyvatelstvu – dopouštěla systematického odvážení zařízení průmyslových podniků a, především, násilného odvlékání československých občanů do Sovětského svazu.
Nejnižší oficiálně přiznaný počet dosahuje čtrnácti tisíc unesených. Informovaný odhad hovoří nejméně o dvojnásobku.
Oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ zatýkaly o odvlékaly československé občany na Podkarpatské Ukrajině a na Slovensku okamžitě po přechodu fronty na československé území. Vláda ani prezident nikdy nereagovaly. V Praze začalo zatýkání už devátého května.
Vláda se poprvé rozhodla zdvořile požádat o vysvětlení až v říjnu. Komunisty ovládaná ministerstva vnitra a obrany jakémukoliv obtěžování sovětské strany navíc aktivně bránila.
Edvard Beneš s podporou všech politických stran na sovětskou „žádost“ porušil všechny sliby a dohody z doby války a znemožnil účast představitelů domácího odboje na vládě. Do úplného zapomnění zmizelo povědomí o věznění jeho politických odpůrců a existenci sudetoněmeckého protinacistického odboje a jeho partyzánských skupin.
Beneš prosadil alibistické prodloužení takzvané „branné pohotovosti státu“ až do 31. prosince 1945, aby bylo možné zakrýt čistky v armádě a její použití při násilném vyhánění německého obyvatelstva. A tak většině české společnosti ani nevadí, že při něm zahynulo nebo bylo zavražděno nejméně dvacet tisíc lidí. A tak by se dalo pokračovat.
Doba se ale přece jenom pomalu mění. Studenti Gymnázia Jana Keplera v Praze koncem února vyzvali prezidenta Petra Pavla, aby se společně s německým prezidentem 3. června zúčastnili symbolického aktu česko-německého smíření, který studenti připravují společně s kolegy z lounského gymnázia Václava Hlavatého.
Předcházet mu bude jejich společný pochod z Postoloprt do Žatce, který má připomenout masovou vraždu zřejmě až tří tisíc německých civilistů, provedenou jednotkou československé armády a Obranného zpravodajství. Na odpověď dodnes čekají.
Prezident by měl jít s nimi. Mohli a měli by ho doprovodit i zástupci parlamentních stran, církví a Armády České republiky. „Politici“ nejspíš budou mít strach ze ztráty hlasů lidí, neschopných usmíření a budou mlčet. Zbabělost je také „politika“.
Pražský arcibiskup Dominik Duka se před devíti lety s odvoláním na objížďky na silnicích vymluvil z účasti na pietním připomenutí další masové vraždy německých civilistů na Švédských šancích u Přerova.
Česká armáda se ještě nikdy ani slůvkem za poválečné zločiny svých důstojníků, vojáků i nejvyššího velení neomluvila. Osmdesát let je až příliš dlouhá doba na zjevení pravdy a usmíření s vlastními pochybeními i zločiny.
Do třetího června scházejí necelé dva měsíce. Do osmdesátého výročí ukončení války necelý rok. Prezident a arcibiskup pražský by měli naslouchat studentům a jejich svědomí – a jít příkladem. Alternativou je jen nedůstojné pokračování zbabělého mlčení – a pohrdání mladých.
Zdroj: Hlídací poes
Žádné komentáře:
Okomentovat