V Rakousku neexistuje oblast, o které se může říci, že tam nejezdí žádní turisté. V Alpách či ve Vídni je ruch turistický běžný, avšak turisty včetně těch zahraničních lze hlavně o prázdninách spatřit po celém Rakousku, i v těch nejmenších a nejodlehlejších vesnicích. Rakouský stát z turistiky žije, proto ji všemožně propaguje a podporuje.
Praha, Karlovy Vary, Český Krumlov, města v České republice, která v předpandemické době z turistického ruchu profitovala, o zbytek země byl zájem nevalný. Turisté přijedou na jeden až dva dny a jedou dál. To je rozdíl proti Rakousku, kde se turisté v hotelích a vesnických penzionech ubytovávají na delší dobu, na týden, dva. Je to určitá napodobenina předválečných a protektorátních letních bytů v českých zemích.
Za protektorátu bylo možné nalézt letní byt v každé vesnické usedlosti. Bylo to výhodné pro majitele, kterým pronájem pokojů přinášel určitý zisk, i pro hosty, kteří se nemohli nabažit kvalitní venkovské stravy. Toto v poválečném období postupně zanikalo. Cizinci kvůli uzavřeným hranicím do země nesměli. Soukromé podnikání včetně vesnických pensionů a letních bytů na statcích bylo zakázané, lidé na vesnicích byli nuceni pracovat v kolektivizovaném zemědělství a o hosty se starat nemohli. Letní byty nahradila kolektivní odborářská rekreace v ubytovnách zřízených ze znárodněných horských chat, hotelů, penzionů, zámků apod. Potom přišla normalizace s masovou výstavbou rekreačních chat a se skupováním vesnických domů jako letních sídel městského obyvatelstva.
V Rakousku neproběhla kolektivizace zemědělství a znárodnění služeb v pohostinství, takže tradice letních bytů mohla pokračovat až do současnosti. V ČR se po roce 1989 o podnikání ve vesnické turistice lidé pokusili a pokoušejí, ale většinou jsou to lidé, kteří v místě nežijí a jen pronajímají chaty a chalupy, případně penziony a hotýlky. To je ovšem něco jiného než ubytování na rakouském venkově. Hosté z rakouských měst vyhledávají vesnické zemědělské prostředí s domácími a hospodářskými zvířaty, porosty obilí, brambor, luk a vůní starého dobrého venkova.
Rakouští podnikatelé v cestovním ruchu se své práci vesměs věnují dlouhodobě, na plný úvazek, a profese obyčejně přechází z generace na generaci. Majitel převzal řízení rodinného podniku poté, co se tuto práci naučil u svých rodičů. To je jiný vztah, než podnikat na dálku z Prahy. Hosté to pocítí a ocení – a rádi se vracejí.
Profesionálové jsou i rakouští marketéři, kteří mají za úkol příslušnou oblast či destinaci propagovat jako místo vhodné ke strávení dovolené. Management turistického ruchu se na rakouských univerzitách studuje podobně jako jiné „byznysové“ obory a na výsledcích je to samozřejmě znát.
Stabilita spočívá ve stálosti podnikatelského prostředí. V Rakousku se hoteliéři, restauratéři nebo třeba vlekaři nemusí obávat toho, že se už popáté během tří let budou měnit daně či že opět přibudou další administrativní povinnosti. Pokud zrovna nepřijde nějaký koronavirus (a to se opravdu nestává každý rok), mohou předvídat sezonu. Zda bude lepší či trochu horší než ta minulá, už bude záležet na úsilí, umu a zkušenostech – tak jak to ve zdravě konkurenčním prostředí má být.
A pak je tu spolupráce, možná nejdůležitější ze všeho. Spolupráce mezi podniky je v ČR vydávána za přežitek socializmu. V Rakousku naopak pochopili, že z dlouhodobého hlediska je mnohem lepší spolupracovat než si jít, lidově řečeno, po krku. Hotely a penziony v jednom středisku se raději spojí a nabídnou společný produkt, než aby si agresivně přetahovaly klienty. Sousedící lyžařská střediska se klidně virtuálně propojí, nabídnou klientům jednu větší oblast (za lepší peníze) a o větší zisk se pak férově podělí. Hotely a restaurace zapojují do svého podnikání sedláky, kteří získají odbyt na ekologické produkty a ve výsledku vydělají všichni.
Dodržování předpisů je samozřejmost, podvádění úřadů se nevyplácí. Navíc je to ostuda, daně šidí jen mafiáni. Tohle všechno může fungovat jen v prostředí, kde platí dané slovo a kde nemusíte mít na každou maličkost právníky zkontrolované smlouvy. Co si Hans s Peterem dohodnou, tak to zkrátka bude. Vědí, že se to vyplatí, a poctivé dodržování pravidel vyžadují i po jiných. V Rakousku se nestane, že ubytovatel po příjezdu řekne, jak je v ČR běžné: „Uděláme to bez papíru, budete to mít o třicet eur lacinější“?
Žádné komentáře:
Okomentovat