Atentát na Rašína a 100 let nacionalizmu ve Střední Evropě

 Dnes je to 99 let od atentátu na československého ministra financí Aloise Rašína, jednoho z takzvaných mužů 28. října, kteří 28. října 1918 vyhlásili Československou republiku. Rašínovi jsou také přičítány největší zásluhy na ekonomickém odříznutí První republiky od rakouské monarchie. V té době (březen 1919) už uměle vytvořený Česko-slovenský národ začal válcovat snahy českých Němců a slovenských Maďarů o rovnoprávné postavení v novém státě.  

V současnosti by česká země nějakého nového Rašína potřebovala, aby ji vyvedl z ekonomického bludiště, do které se zásluhou Klausovy divoké privatizace dostala po roce 1989. S více než třicetiletým odstupem je sice zjevné, že půlstoletí totalitních experimentů rozvrátilo středoevropská národní společenství mnohem víc, než se po pádu komunismu zdálo. Ukazuje se, že listopadový převrat sám o sobě neměl pozitivní vliv na změnu myšlení většiny obyvatelstva. 

Středoevropské národní státy procházejí už od svého vzniku v roce 1918 krizí identity, která trvá dodnes. Státní zřízení i přes historicky největší materiální pokrok i vzrůst samoúčelné vzdělanosti příliš často připomínají zaseknutou gramodesku opakující pár not či slov bez kontextu a smyslu.

Dvacet let mezi světovými válkami bylo dobou naprosto nedostačující k vybudování jakéhokoliv mezinárodně respektovaného státního tvaru. 

Poválečná sovětská okupace posunula celé území Polska o stovky kilometrů na západ, čímž vyhnala ze střední Evropy více než 14 milionů Němců a ve všech „osvobozených“ zemích nastolila služebné stalinistické diktatury. Klid a mír byly podle potřeby udržovány trestnými výpravami sovětské armády – v roce 1953 při potlačení protestů v Berlíně, v roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 v Československu.

Obyvatelstvo českých zemí není schopno dostat samo se z národovecké žumpy, ale každou pomoc a radu odmítá. Nacionalizmus je pořád důležitější důležitější než jakákoli forma demokracie. Slovensko a Maďarsko sice přijaly jako vzor nacistickou diktaturu hitlerovské Říše, aby ji po válce s překvapující lehkostí převedly v diktaturu komunistickou. Demokracie ani v jednom případě nebyla vnitřní potřebou. Naprostá většina středoevropských společenství se bezprostředně po válce demokracii vyhýbala, upnula se ke snům o vlastním „národním socialismu“, kopii německého nacizmu, kterému se však nesmí říkat nacizmus. (stk).