Opět Češi, Moravané a lidé dalších národností žijících na území České republiky musejí si připomínat vznik Československa, státu, který už 28 let neexistuje. Oslavování sice není povinné jako za 1. republiky, kdy byla tento den zakázaná práce, a porušení zákazu bylo trestáno pokutou nebo vězením. Hloupých svátků se zde v uplynulých 102 letech slavilo víc, a nebyla to jen říjnová revoluce v listopadu.
Taková byla 1. republika, kterou jako vzor českého vlastenectví a hospodářsky nejvyspělejšího středoevropského státu pamětníci tak rádi připomínali. Při porovnávání sociálních podmínek však většina pamětníků už moc nadšeně nevzpomínala. Nebyli to jen komunisté, kdo po roce 1948 Masarykovu republiku národa československého nezbožňoval, ale většina tehdejších dělníků, zemědělců, řemeslníků i živnostníků přiznávala, že 1. republika nebyla pro život běžně pracujících lidí tím opěvovaným rájem, že byla jen pozlátkem "horních 10.000".
Nikdo se v říjnu 1918 neptal Rusínů, Maďarů a Němců zda chtějí být československým národem pod vládou Prahy. Nikdo se neptal ani Čechů, Moravanů a Slováků. Protesty Slováků, Maďarů a Němců byly potlačeny silnou československou armádou, jíž zůstala výzbroj rakousko-uherské armády, která zbyla na území českém a slovenském.
Ve snaze zabránit pouličnímu násilí a vandalizmu 28.října 1918 se skupina českých poslanců z rakousko-uherského parlamentu narychlo rozhodla oznámit, že na českém území vznikl samostatný státní útvar. Nemohlo to být české království s ruským nebo srbským carem na českém trůně, po kterém od roku 1848 volali čeští nacionalisté, protože v říjnu 1918 Rusko cara už nemělo. V té době teprve začínala sibiřská anabáze československých legionářů a proto byla určitá naděje, že slovanské Rusko se bolševiků zbaví a stane demokratickým státem a spojencem nově vzniklého Československa. Snad proto se prvním předsedou československé vlády stal prorusky silně orientovaný Karel Kramář.
Návratem Edvarda Beneše ze zahraničí nabrala pražská tápající politika zcela jiný směr, a to směr nacionální s diskriminací českých Němců a s orientaci na Francii. Domácí politici, kteří v monarchii úspěšně hájili české zájmy, se museli Benešovým zkušenostem intrikána ustoupit a legionáře z Východu vzal Benešův "západní odboj" na milost jako nutné zlo. Vyhrál moment překvapení. Francouzským a americkým republikánstvím naroubovaný stát byl něčím zcela novým pro většinu téměř barokního obyvatelstva, které po staletí jako hlavu státu znalo jen císaře a krále a o republikánském zřízení nevědělo téměř nic.
Došlo k paradoxu, že právě Masaryk, který svou novou politickou existenci založil na rozvracení duálního systému habsburské monarchie, vlastně císaře nahradil. Téměř nikdo se nezabýval (nechtěl nebo nesměl) skutečnou Masarykovou činností během Velké války. Z archivu vídeňského ministerstva vnitra, ukradeného Masarykovým americkým agentem Emanuelem Vozkou, zmizely všechny doklady o Masarykově činnosti před válkou i během války.
Masaryka všude v ČSR vítaly a uctívaly masy, z Masaryka se v lidové úctě stal nový císař. A právě toto bylo to velké štěstí a požehnání pro nově vzniklý stát. Občané nového státu nemuseli tápat v novém ústavním uspořádání. O Masarykovi jako nebojácném profesorovi lidé už dříve slyšeli v souvislosti s hilsneriádou a měli pocit jistoty, že nad vším bdí opět starý moudrý a důstojný pán, takže se v zemi moc nezměnilo. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat