Privatizace, zlodějna za bílého dne. (Názory odjinud)

Privatizace. Lépe řečeno, nejen ona, ale i celý způsob ekonomického přechodu z plánovaného hospodářství do tržního. A ještě jinak, zlodějna za bílého dne provedená s estrádním šarmem (kdo by zapomněl na známé tváře v reklamách na fondy, banky, kampeličky...) a jejímž výsledkem je současný marasmus. Obyčejní lidé se právem cítí okradení. Nyní se lidé handrkují a dělí na „kavárnu“ a „hospodu“ místo toho, aby se sjednotili a tuneláře posadily do vězení a majetek si vzali zpět.

Pokud by měly být napraveny chyby 90. let, muselo by se sáhnout po zestátnění neprávem nabytého majetku a k naprosté reorganizaci hospodářství nejen podle ideí Pražského jara, ale v souladu se současnou ekonomickou teorií.

Autoři privatizace nám ve všemožných televizních dokumentech vyprávějí, že byla jedna jediná cesta. Ale, jak nejen příklady Slovinska, ale i z dějin našeho ekonomického myšlení ukazují, bylo více cest, jež však byly odmítnuty z ideologického hlediska, nikoliv na základě zdravé ekonomické rozvahy.

Začněme ideologií, od Havlovy disputace s Kunderou z podzimu roku 1969 bylo jasné, že bude první polistopadový prezident prosazovat „osvědčenou cestu Západu“, tedy žádné opakování Šikových reforem, jimž byla většina veřejnosti nakloněna. Havel však nepředpokládal zlatou horečku divokého Západu, ale sociálně-tržní hospodářství, které stálo za hospodářským zázrakem poválečného Německa.

 Ve své naivitě Havel nepochopil, že leze na lopatu ježibabě Tchatcherové, která mu otevřela pece neoliberalimu, chcete-li myšlení džungle, v níž silnější požírá slabšího. Na obranu Václava Havla je nutné podotknut, že stejnou chybu udělali také východní Němci.

Tragikou české politické reprezentace bylo, že jiné modely byly propracovány a připraveny na stole.

Kromě Klausova plánu, jejž jsme byli nuceni prožít (včetně rodinných tragédií), zde byly další možnosti. Historikové mluví o třech, čtyřech modelech. Klausův plán byl jednoduchý, devalvovat měnu, snížit tak cenu práce a lidu naoko svěřit akcie státních podníků. Že byli připraveni v závěsu kamarádi, kteří vytvořili neprůhledné privatizační fondy (zkratka PPF znamená První privatizační fond) a že byli podhodnoceny ceny podniků, je dnes veřejným tajemstvím. Jistě, na území Československa byly podniky, které potřebovaly investice na modernizaci výroby, ale podniky byly po převzetí novým vlastníkem zrušeny.

Další plán byl paralelně vyzkoušen u našich severních sousedů. Východoněmecký příběh byl krutější, přímější, ale umožnil zavedení pracovně-právních jistot na celém území (místa dělníků v dozorčích radách). Tento plán podporovali na našem území lidé kolem Václava Havla, například

prof. Švejnar. Pozitivně se projevil v odkupu mladoboleslavské Škodovky

Třetí plán, podporovaný v modifikované podobě prof. Komárkem a provedený v praxi ve Slovinsku, ukázal svou životnost, přivedl tuto malou republiku k rozkvětu i k euru, jehož příliš rychlé přijetí přivedlo zemi k současnému stavu. Slovinský ekonomický zázrak, který se nekonal na účet zaměstnanců, ale za jejich účasti, narazil, když se k moci dostala Demokratická strana Slovinska, vedená „slovinským Klausem“ Janšou. Tehdy byly zrušeny výhody sociálního státu včetně rodinné a vzdělanostní politiky a došlo k privatizaci.

Jaké je poučení z „největší zrady obyčejných lidí“? Jak toto dění napravit?  Především nedovolit, aby myšlenky sociálně-tržního hospodářství nebyly zapomenuty. Prosazovat radikální reformy, které zničí vliv oligarchie v politice a povedou k demokratizaci společnosti i na poli hospodářství.