Na rakouské hranici po 30 letech. České Velenice (1)

Několik dní po pádu železné opony v prosinci 1989 jsem se i já rozhodl podívat na druhou stranu hranice, do Rakouska, kam běžnému smrtelníkovi byl v předcházejících 40 letech vstup umožněn jen výjimečně. Mně se se to nikdy nepodařilo, i když jsem o to žádal asi dvanáctkrát. Nejvhodnější místo pro nahlédnutí k sousedům tenkrát byly České Velenice. Vlakem se dalo dojet až do města, potom pokračovat pěšky. Tuto cestu jsem se rozhodl před několika dny, po necelých třiceti letech, zopakovat a popsat, co se v Českých Velenicích změnilo.

Nádraží České Velenice dříve

Nádraží České Velenice nyní

Tenkrát, v prosinci 1989, mě přivítala nádražní hala českovelenického nádraží zaplněná lidmi. Státní banka československá si totiž v jedné železniční výdejně jízdenek zřídila směnárnu. Rakouský šilink prodávala asi za 2,70 Kčs. Postál jsem si ve frontě, přičemž jsem měl možnost přečíst si něco na nástěnkách českovelenických organizací KSČ. Pro komunisty bylo tehdy všechno špatné, byli připraveni obléknout milicionářské uniformy a jít bojovat za obnovení pořádku. Žádný nepořádek jsem ale nespatřil. Lidé stáli spořádaně ve frontě a čekali, až po předložení cestovního pasu budou moci osahat tu neznámou kapitalistickou měnu. Potom se pěšky vydali k téměř 2 km vzdálenému hraničnímu. Bylo ten den příjemné zimní počasí s teplotou mírně pod nulou, bez větru, bez sněhu. Pěkná odpolední vycházka. Od nervozních vyjevených pohraničníků, stále ozbrojených, jsme dostali evidenční lístky, na nichž měl každý napsat své osobní data, adresu den překročení hranice.

Vstup do podchodu vypadá jako vstup do hrobky. Hrobkou se podchod stal v březnu 1945, kdy po americkém bombardování v něm spočinuly stovky mrtvých uprchlíků. Tehdy patřilo nádraží Německu, německé orgány ho také jako důležitý železniční uzel rychle zprovoznily. Tudy proudily na východní frontu zbraně.

Lítačky mezi podchodem a nádražní halou vypadají, jako by pamatovaly bombardování  23. března 1945, pokud také nepamatují císaře pána, který přes České Velenice rád cestoval do Prahy.

Letošní příjezd do Českých Velenic byl trochu jiný než v roce 1989. Tenkrát jsme přijeli ve starých východoněmeckých vagónech, letos s námi vjel do stanice RegioPanter s klimatizací. Na druhou stranu nástupiště přijel rychlík z Vidně, pro který je zde konečná. Na další nástupiště přijel osobní vlak od Veselí nad Lužnicí. Cestující vystoupí, přestoupí, nastoupí a vlaky zase odjedou odkud přijely. Tak to zde nyní vypadá každou lichou hodinu.

Vlaky jsou připraveny k odjezdu, každý do jiného státu

V roce 1989 vlaky na sebe moc nenavazovaly, bylo nutno čekat, zato tudy jezdily denně 3 páry rychlíků mezi Prahou a Vídní. Rychlík do Prahy  Rakušanům nyní chybí, ale těší se, že se to v prosinci letošního roku změní. Vadí jim, že se nepodařilo přesvědčit České dráhy, aby jízdu některých rychlíků z Prahy do Českých Budějovic protáhli až do Českých Velenic. Od prosince se na Třeboňsko stará dobrá Vindobona ještě nevrátí, místo ní bude čtyřikrát denně přijíždět z Prahy rychlík "Lužnice." Přestupu v Českých Velenicích se Rakušané tedy nevyhnou, takže budou nadále volat po přímých rychlících z Vídně do Prahy případně až do Berlína.

Nádraží v Českých Velenicích má stále podobu z poválečných let, tento objekt napodobil elegantní secesní budovu.

Od postavení Dráhy Františka Josefa se nezměnil ani viadukt pod tratí. Jinudy se nelze do Dolních Velenic dostat

Tyto domy silně připomínají vzhled českých měst před 30 lety

Kdyby zde nebyla značka Zákaz vjezdu do jednosměrné ulice a pod ní záhon květin, bylo to zde jako před rokem 1989. Vlevo byla ulice pro domácí obyvatelstvo, vpravo k celnici, kam mířili jen cizinci, kteří se za den dali spočítat na prstech. Někdy jedné ruky.

Hotel Konsul. Nevzhledná budova s uťatým rohem, na hlavní křižovatce,  bývala proslulou českovelenickou pivnicí. Na snímku z 50. let je vidět, že obyvatelé jsou vzrušeni nějakou událostí. Fotografie z té doby jsou ovšem vzácností, protože v té době každý majitel fotoaparátu byl podezřelý ze špionáže a jiné nepřátelské činnosti a byl okamžitě zadržen, vyšetřován a zbaven filmu. Fotografování v blízkosti (5-10 km) státní hranice bylo přísně zakázáno. Zde vládla Pohraniční stráž.

 Po otevření hranic a po privatizaci přestal hotel Konsul být vyhlášenou hospodou místního obyvatelstva a mnohokrát změnil svou vizáž. Zasloužili se o to vietnamští podnikatelé, který v něm zřizovali různé své provozovny. Dnes v něm má významné místo i jeden z nezbytných salónů krásy, jichž je  na počet obyvatel v Českých Velenicích požehnaně.

 Pokračování