Rakušané i Češi vzpomínají na pád železné opony

Na letošní rok připadá třicáté výročí pádu komunistické vlády v Československu. Obyvatele dolnorakouského okresního města Gmünd zasáhl pražský převrat 4. prosince 1989, kdy padla železná opona. Toho dne začalo stříhání drátěných plotů, jimiž bylo Československo od Rakouska odděleno, a byl umožněn bezvízový přechod státní hranice. Lidé z obou stran hranice byli zvědaví, co v sousední zemi je, jak se tam vlastně žije.

Celnice v Gmündu se od roku 1989 nezměnila, i když už dlouho není v provozu

Češi vyjeveně bloudili ulicemi Gmündu a jiných rakouských měst, mlčky vstupovali do obchodů plných zboží, které v Čechách bylo nedostatkové, nebo bylo neznámé a bylo k dostání jen v prodejnách Tuzexu. Rakušané zase byli v jižních Čechách překvapeni skromným automobilovým provozem, zanedbatelnou reklamou, malou nabídkou maloobchodu a nízkými cenami základních potravin. Nevěděli o ničem jimém než zaútočit na restaurace, bufety a cukrárny. Cpali se řízky, dorty se šlehačkou a popíjeli levné pivo a přeslazenou černou kávu s mlékem.

Pro Wernera Miniholda, šéfa tehdejší rakouské celnice v Gmündu je otevření železné opony 4. prosince 1989 nezapomenutelným dnem. Od začátku roku 1989 do 3. prosince odbavila celnice asi 7000 lidí, většinou autobusových zájezdů organizovaných cestovními kancelářemi, sportovců, umělců a posádek nákladních vozidel. Chodci celnicí neprocházeli, proto bylo pro Miniholda překvapením, když 4. prosince 1989 se z českého území k rakouské celnici přiblížil chodec. Byl to starší muž s československým pasem. Tento člověk jako by strhl lavinu. Během následujících dvaceti dní celnicí prošlo 90.000 lidí. Během příštího roku 1990 zaznamenala celnice 3 miliony přechodů státní hranice.

Minihold vzpomíná i na jednu dramatickou událost z dob železné opony. Tehdy se pětičlenné české rodině podařilo prchnout československé pasové kontrole a utíkat k rakouské celnici. Českoslovenští pohraničníci po uprchlících začali střílet, naštěstí se rodině podařilo utéci a schovat v rakouské celnici, jen jedno dítě bylo postřeleno. Jiná kulka zasáhla rakouskou celnici. "Nikdy mě nenapadlo, že železná opona někdy padne," říká Minihold. "Dneska už  moc lidí dráty na hranicích nepamatuje, vypadá to jako by volný přechod přes hranice byl odjakživa. A to je dobře."

Hned po pádu železné opony se do rakouského Gmündu vydal i tehdejší žák českovelenické základní školy J.K. "Předtím jsem byl zvědavý, co tam za celnicemi vlastně je, proč se na české celnici zvoní, když se někdo z české strany přiblíží." Přestože to měl do Gmündu jen pár set metrů, život v Rakousku znal jen ze sledování vídeňské televize ORF. "Znal jsem rakouskou televizní reklamu a některé moderní hity. Při prvním překročení hranice jsem byl jako Alenka v říši divů. Bylo tam zboží včetně exotického ovoce, které jsme neznali nebo se u nás v menším množství objevilo jen před vánocemi."
Poznámka: V 80 letech minulého století už byly České Velenice a celé české pohraničí zásobovány lépe než vnitrozemí a lidé tam měli různé výhody (např. levné bydlení) a příhraniční příplatky ke mzdám.

Žák J.K. se hned začal učit německy v základní škole a v kurzech ČSD. Přihlásil se jako jeden z prvních českých žáků na Obchodní akademii v Gmündu, přičemž nejdříve tam absolvoval přípravný jazykový kurz a od roku 1992 na ní řádně studoval.

V době pádu železné opony byly České Velenice, i přes všechny příhraniční výhody, hodně zanedbaným městem. Na severním okraji sice byla panelová výstavba bytů, ale v centru města domy, ulice, parky hodně připomínaly stále poválečný stav. Město bývalo ovládáno komunistickou organizací, která měla silnou základnu v Železničních dílnách. Otevření hranic a polistopadové změny ve skutečnosti byly zde v prosinci 1989 přijímány s dost velkou nevolí.

sd