Rakušané se bojí nové železné opony

V dnešním NÖN vzpomíná dolnorakouský zemský poslanec Johann Hofbauer na život v rakouském příhraničí před pádem československé železné opony. Ze silnice, která vede mezi okresním městem Gmünd a obcí Neu Nagelberg, měli Rakušané jedinou možnost nahlédnout zblízka přes státní hranici. 

Most bývalé úzkokolejky, přes Lužnici, jako přechod pro pěší

Těsně u silnice bylo pole Velkovýkrmen Třeboň, na kterém Rakušané mohli spatřit při práci neznámé obrovské traktory (Kirovec K-700, Š-180), které svou velikostí a vzhledem připomínaly vojenské transportéry. A skutečně s armádou měly tyto traktor dost společného, protože vedle řidiče seděl voják (Pohraniční stráž), nebo stál nedaleko s nabitým samopalem. Pohraničník sice symbolicky hlídal rakouskou silnici, jestli se z ní na české pole nechce podhrabat imperialistický agent, ale hlavně hlídal toho traktoristu, aby ze zvědavosti nezajel se podívat do kapitalistické země, případně tam traktor i s pluhem neprodal. 

JOhann Hofbauer vzpomíná na své dětství, které prožil v obci Kleinpertholz u Heidenreichsteinu, kde měl obě babičky, které pocházely z Čech. Původně mluvily česky i německy a nevěděly vůbec, která řeč je jejich mateřská. Před  druhou světovou válkou navštěvovali své příbuzné v Čechách, kdykoli potřebovaly, po válce byla postavena železná opona a přes hranice nikdo nesměl. Česky se v Kleipertholzu mluvit přestalo. 
Johann Hofbauer: "Mezi okresem Gmünd a Československem byla hranice v délce 105 km, ale byly zde jen dva hraniční přechody, které bývaly otevřené jen několik hodin denně. Měl jsem spolupracovníka, který pocházel ze Švýcarska, a ten měl chuť podívat se do Československa. Museli jsme  nejdříve jet do Vídně na československé velvyslanectví pro vízum. Vizová kontrola trvala 10 minut, ale potom nám celníci prolezli auto do poslední skuliny. Podruhé jsem jel přes Československo do Drážďan na fotbalový turnaj, na kterém hrála Austria Vídeň a na který jeli jako diváci zaměstnanci firmy Agrana. Jeli jsme ve 20 autobusech. Na československo-východoněmecké hranici nám oznámili, že přes hranici může projet jen jeden autobus za hodinu. Poslední náš autobus se dostal přes hranici až druhý den po skončení fotbalového turnaje. Praha byla před rokem 1989 velmi pěkným městem, bohužel pobyt pro cizince tam byl organizovaný cestovními kancelářemi, k volnému pohybu nebyl ani čas. Stravování bylo v drahých restauracích určených pro cizince. Každý kontakt domácího obyvatelstva s cizinci byl sledován. Jeli-li lidé z Prahy do mít  v blízkosti státní hranice (Nové Hrady, České Velenice apod.)byli důkladně  kontrolováni."

4. prosince 1989 byla zrušena železná opona, byl konečně umožněn volný přechod hranice mezi Gm¨ndem a Českámi Velenicemi. Především pro obyvatelstvo Československa to byl neskutečný sen. Do Gmündu přijížděli lidé z z blízkého i dalekého českého vnitrozemí, spousta lidí přijíždělo z Prahy, aby prvně v životě spatřili sousední zemi.  Hofbauer vzpomíná: "V Gmündu, na rohu náměstí a Bahnhofstrasse, mě oslovil asi čtyřicetiletý muž s dotazem, jestli je skutečně v Rakousku. Byl to pro něj zázrak. Když jsme se šli podívat do Českých Velenic, které jsme znali jen ze zvuků reproduktorů tamního veřejného rozhlasu, jenž doléhal do oken našeho bytu ve třetím poschodí v Gmündu-Novém Městě, byli jsme překvapeni tehdejší neupraveností Velenic a téměř žádnými obchody. Ulice Čs. legií (Reichstrasse) od celnice k českovelenickému viaduktu byla snad bez oprav od roku 1918.  Od roku 1989 se moc změnilo, rozdíl mezi oběma městy se zmenšil.

Moje politická přeshraniční spolupráce začala s KDU-ČSL, nyní se mi dobře spolupracuje s českými lidovci i sociálními demokraty, nemám problém ani s komunisty. Stal jsem se prvním předsedou společnosti Euregio Silva Nortica a společně s Františkem Štanglem, starostou Nových Hradů, jsme udělali spoustu práce pro zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Podařilo se nám v okrese Gmünd otevřít 20 hraničních přechodů (každý starosta chtěl hraniční přechod), podařilo se prosadit elektrizaci železniční tratě České Velenice - České Budějovice, spolupracuji při přestavbě českobudějovického letiště a při zvětšování nabídek pro české žáky v rakouských školách.

Lidé mladší 40 let už si nedovedou ani představit železnou oponu, nevědí, co bylo na hranicích, a tak se nesnaží zachovat změny, které v uplynulých 30 letech na česko-rakouské státní hranici nastaly. V poslední době však mám hrůzu z toho, co se v České republice děje, kam může směřovat vývoj. Český radikalizmus a nacionalizmus mohou rázem všechno změnit, znovu můžou chodit podél hranice vojáci s nabitými samopaly.. Nacionalizmus není dobrý pro život v pohraničí. CHtěl bych, aby naše děti zde žili beze strachu.

Jsou však mezi jednotlivými městy a regiony nepochopitelné rozpory. Například se v rakouských obcích neprosadila výstavba společné gynekologické kliniky v blízkosti JIndřichova Hradce. To však neznamená, že prosperující města jako České Budějovice, Třeboň či Jindřichův Hradec nejsou pro Rakušany přitažlivé. Nevidím rozdíl ve vybavení nemocnice v Jindřichově Hradci v porovnání s podobnými zařízeními ve Waldviertelu."