Před 60 lety, 23. prosince 1953, byl popraven Lavrentij Pavlovič Berija, bývalý sovětský lidový komisař vnitra, sovětský
ministr vnitra, Stalinův brutální pomocník a notorický intrikán v
komunistických řadách. Po Stalinově smrti horký kandidát na uvolněné
diktátorské křeslo. Ale za několik týdnů po Stalinově smrti všechno bylo jinak.
Berija podcenil maršály.
Berijovi a Stalinovi
nepohodlní konkurenti oficiálně umírali na nečekané infarkty, nešťastné nehody
a sebevraždy zastřelením. Dodatečně bývalo oznamováno, že prováděli
nepřátelskou činnost. Berija rád popravy
prováděl osobně.
V
roce 1953 psaly československé noviny:
Moskva
5.3.1953 : ÚV KSSS, Rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR s
pocitem velkého smutku oznamují, že 5. března 1953 v 9 hodin 50 minut večer
zemřel po těžké nemoci předseda Rady ministrů SSSR a tajemník Ústředního výboru
KSSS Josef Vissarionovič Stalin.
Moskva
9.3.1953 : Dnes doprovází sovětský lid na poslední cestě geniálního vůdce a
učitele pracujících celého světa, Předsedu Rady ministrů SSSR a tajemníka ÚV
KSSS, generalissima Josefa Vissarionoviče Stalina.
Sloupová
síň Domu Svazů: Poslední minuta lučení s J. V. Stalinem. Vedoucí představitelé
strany a vlády a členové komise pro organizaci pohřbu pozvedávají rakev s tělem
Josefa Vissarionoviče Stalina a kráčejí k Východu ze Sloupové síně. Z Domu
Svazů jsou vynášeny věnce. Na rudých sametových poduškách jsou neseny řády a
medaile J. V. Stalina. Rakev s tělem J. V. Stalina je kladena na dělovou
lafetu. Smuteční průvod se pomalu pohybuje k Rudému náměstí po hlavní ulici
starodávného města, přeměněného Stalinovým geniem; města, jehož jméno se stalo
dík moudré stalinské politice symbolem míru a štěstí národů.
V hlubokém
smutku sklánějí své hlavy nad rakví milovaného vůdce pracující hlavního města,
synové a dcery velké socialistické mocnosti, vybudované Leninem a Stalinem. Na
Rudém náměstí se shromáždily zástupci dělníků, zaměstnanců a inteligence
hlavního města, delegace svazových a autonomních republik, krajů a oblastí.
Jsou zde představitelé velkého čínského lidu a lidově demokratických zemí,
delgace a zástupci ostatních zemí. Na tribuně je diplomatický sbor.
V hlubokém
tichu stojí ve vyřízených řadách jednotky vojsk moskevské posádky. Smuteční
průvod se blíží ke středu náměstí. Rakev je pokládaná na katafalk. Vedoucí
představitelé Komunistické strany a sovětské vlády vstupují na tribunu
mausolea. Zahajuje se smuteční shromáždění věnované památce J. V. Stalina.
Na smutečním shromáždění přednesli projevy
předseda Rady ministrů SSSR a tajemník ÚV KSSS Georgij Maximilianovič Malenkov,
první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR Lavrentij
Pavlovič Berija a první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR Vjačeslav
Michajlovič Molotov. Rafije hodin na Spasské věži Kremlu se blíží ke dvanáctce.
Vúdcové komunistické strany a sovětské vlády přistupují ke katafalku, zvedají
rakev s tělem J. V. Stalina a nesou ji do mausolea. Mocně se rozléhá dunění
smuteční dělostřelecké salvy. V tuto hodinu satnuly a mlčky beze slov se loučí
se svým drahým učitelem, přítelem a vůdcem stamiliony sovětských lidí. Na všech
magistrálách země se zastavily vlaky. Zastavily se automobily v ulicích měst.
Zastavily se námořní lodě na svých cestách. Znehybněly stroje v dílnách závodů
a věžní jeřáby na stavbách. Velebným tichem duní jen dělostřelecké salvy a z
továren a závodů, vlaků a lodí znějí táhlé zvuky sirén.
Smuteční
melodie vystřídala státní hymna SSSR - hymna veliké země socializmu, jejíž
všechny úspěchy jsou nerozlučně spjaty se jménem Stalinovým. A každý sovětský
člověk v duchu opakuje jako přísahu
slova hymny: A věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci
i hrdinství vpřed…
Vůdcové
Komunistické strany a vlády se vracejí na tribunu. S mimi přicházejí maršálové
a generálové Sovětské armády. Začíná smuteční
přehlídka útvarů moskevské posádky, které zúčastnily pohřebního průvodu.
Nad Rudým náměstím letí svazy letadel. Před mausoleem pochodují vojáci Sovětské
armády, kterou vytvořil, zocelil v bojích a přivedl k vítězství generalissimus
Josef Vissarionovič Stalin. Vzdávají poslední vojenskou poctu nejvyššímu
vojevůdci všech dob a národů.
"Zemřel nám Josef Vissarionovič Stalin."
Říkáme to nejen lidé sovětští. Říkáme to nejen my, pracující lidé v zemích
lidové demokracie, kdož pod praporem Lenina a Stalina si již vybojovali
svobodu. Říkají to lidé všech světadílů. Především proletáři, především lidé
utlačovaní a pronásledovaní. Těm byl Stalin milovaným otcem, rádcem, přítelem.
Ale říkají to i lidé jiní, neboť význam Stalinův byl vskutku světodějný. Stalin
byl velikánem lidské historie. Byl jedním z těch, kteří měnili svět pro blaho a
štěstí všeho lidstva.
Tak psaly noviny v Československu. Průběh
pohřbu působil dojmem triumvirátu Berija-Malenkov-Molotov. Všichni tři
přednesli smuteční řeč. Berija projevil ve své řeči nejméně úcty (nejvíce Molotov) a mluvil hlavně o budoucí politice a zdůrazňoval
národnostní ráz. Ani Berija ani Malenkov ale neměli předpoklady pro to, aby se
stali Stalinovým nástupcem. Berija již proto, že byl Gruzínec a Malenkov nebyl
dostatečně charizmatický
Praha 14.
března 1953 : V neděli 8. března 1953 v ranních hodinách odcestovala delegace
ÚV KSČ a vlády Československa do Moskvy, kde se zúčastnila pohřbu předsedy Rady
ministrů SSSR a tajemníka ÚV KSSS Josefa Vissarionoviče Stalina. Delegaci vedl
předseda Komunistické strany Československa, prezident republiky Klement
Gottwald a jejími členy byli náměstek předsedy vlády a ministr národní
bezpečnosti armádní generál Karol Bacílek a náměstek předsedy vlády a ministr
národní obrany armádní generál Alexej Čepička. Po návratu této delegace
prezident republiky Klement Gottwald onemocněl prudkým zánětem plic a
pohrudnice. Lékaři provedli ihned energické léčení. Přes všechno úsilí a péči
nepodařilo se lékařům soudruha prezidenta zachránit. Zemřel 14. března 1953.
Po
Stalinově smrti Berija začal usilovat o
získání absolutní moci v SSSR. K dosažení tohoto cíle neváhal zásadně změnit
své politické postoje; zasazoval se o odsouzení Stalinových činů a o
rehabilitaci jejich obětí, ba dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a
tržní principy v socialistickém hospodářství.
Zdálo se, že Berija má
pozici zajištěnou. Ale impulsem pro jeho pád se staly události ve Východním
Německu. Zde byla díky Ulbrichtově tvrdé politice špatná hospodářská situace,
která vyústila v krizi. Ulbricht se ale nechtěl vzdát svého kurzu a vyhlásil zvýšení
pracovních norem. To 16. června 1953 vyhnalo lidi do ulic. Geopolitická hrozba
pro Moskvu byla na obzoru, a tak povstání v poledne rozdrtily sovětské tanky.
To byl trumf Chruščova, dalšího blízkého Stalinova spolupracovníka. Armáda, ze
které Chruščov vyšel, rychle začala dokazovat, kdo má největší sílu. Chruščov
rychle přitáhl do vlády maršály, Berija byl odstaven. 26. června 1953 byl
zatčen.
Ve dnech 18.-23.
prosince probíhal s Berijou a některými
jeho spolupracovníky soudní proces. V čele poroty stanul maršál Ivan Stěpanovič
Koněv. Ze sedmi členů poroty měli jen dva právnické vzdělání. 23. prosince 1953
oficiálně byli Berija, Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a
Vlodzimirskij odsouzeni k smrti a ihned zastřeleni. Později se objevily
informace, že Berija byl zastřelen ještě před vynesením rozsudku.
V roce 1953 byla už v
plném provozu "nepřátelská" rozhlasová stanice Svobodná Evropa, a tak
československá veřejnost věděla dost o tom, jak Stalin a Berija likvidovali
nepohodlné soudruhy. Proto hned po Gottwaldově
smrti mínění českého a slovenského lidu bylo, že Gottwalda sovětská bezpečnost
(Berija) otrávila nebo jinak usmrtila.
Před šedesáti léty
ovšem bylo u nás "veselo" i po Gottwaldově smrti, i když mnoho se nezměnilo. Prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, 28. května přišla pověstná
měnová reforma, přišly pouliční protesty škodováků v Plzni. Byly sice zrušeny
pověstné jednotky PTP, nahradily je TP,
ale pracovní tábory "fungovaly" až do roku 1960. Stalinův "kult osobnosti" byl zkritizován a
odsouzen v roce 1956, kdy už nejvyšším křeslo v Kremlu patřilo Nikitovi
Chruščovovi. V Praze-na Letné začalo bourání Stalinova pomníku, téměř dokončeného.
Žádné komentáře:
Okomentovat