Začne nové bádání o pravosti Rukopisů?

Roku 2017 to bude přesně 200 let od doby, kdy se za záhadných okolností objevily dva Staročeské rukopisy obsahující texty vztahující se k hrdinské české minulosti. Pomine-li se(neméně významný) „první starý rukopis“ – píseň Vyšehradská, kterou objevil roku 1816 Josef Linda, a Milostná píseň krále Václava objevenou roku 1819 J. W. Zimmermannem, jedná se tedy o nalezení Rukopisu královedvorském (RK) a Rukopisu zelenohorském.

V roce 1917 byl objeven Rukopis královédvorský, o rok později Rukopis zelenohorský. Rukopis Královédvorský byl datován do doby Václava II., tedy do 13. století, Rukopis zelenohorský byl napsán v 9. století.

Už objevení obou Rukopisů těsně za sebou bylo podezřelé, Rukopis zelenohorský jako první zpochybnil Josef Dobrovský v roce 1824, za jeho autora označil Václava Hanku. Proti Dobrovskému se postavila nová generace českých vědců, kteří Rukopisy považovali za pravé. Byl to Josef Šafařík a především František Palacký. Spory postupně utichly. Znovu je v 50. letech 19. století začali zpochybňovat pražští Němci.

Největší spory o Rukopisy však vypukly v 80. letech, kdy pravost Rukopisů zpochybnil T. G. Masaryk. Došlo ke střetu dvou názorů, z čehož nakonec profitoval Masaryk, který nakonec byl veřejností chápán jako neohrožený bojovník proti lžím a pověrám, které v českém národě byly šířeny a udržovány. Proti Masarykovi stáli Julius Grégr, František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a Martin Hattala, kteří publikovali články obhajující pravost Rukopisů. Ke konečnému rozseknutí uzlu zdaleka nedošlo, i když veřejnost se přiklonila na stranu Masarykovu. To po roce 1918  jistě také výrazně přispělo k tatíčkovské popularitě  prvního československého prezidenta.

V 60. letech 20. století se Karel Krejčí, profesor Karlovy univerzity, snažil dokázat pravost Rukopisů. Začalo zkoumání moderními metodami Kriminalistického ústavu, ale výzkumy byly náhle zastaveny s odůvodněním, že otázka je dávno vyřešená.

Chemici sice oznámili, že složení inkoustu Rukopisů neodpovídá době ze které měly pocházet, což znovu vyvolalo pochybnosti o charakteru takzvaných národních buditelů. Pádné důkazy o jejich padělání doposud nejsou. I v současnosti řada vědců se kloní k názoru, že jsou pravé, avšak snahy o nové prozkoumání pravosti Rukopisů narážejí na zdánlivý nezájem, či vědomou snahu v kulturních otázkách české středověké společnosti dále nepátrat, nechat závěry na Masarykovu mínění. 

Otázka Rukopisů tedy ani v současnosti nedává vědcům spát. Rádi by při příležitosti výročí 200 let od jejich objevení je znovu prozkoumali novými metodami. Záležet bude nejen na významných kulturních institucích, ale i na politické vůli umožnit nové spory o českou minulost.