České budování socializmu má dlouhou historii.

V roce 1946 v Československu dosáhly protiamerické nálady takové intenzity, že americký velvyslanec Steinhardt musel podat stížnost pražskému mininisterstvu zahraničních věcí. Československý tisk byl naprosto zmámen Kremlem. Směrem k Moskvě se klaněla i československá vláda, jejíž zástupci při mezinárodních jednáních bezmyšlenkovitě hlasovali s delegáty sovětskými.

 Je málo známo, že cestu k únorovému puči komunistů pomáhali dláždit i sociální demokraté a národní socialisté. Tyto dvě strany se předháněly v provádění nejšpinavějších poválečných politických prací, jako bylo vyhánění sudetských Němců a znárodňování. Teprve čas ukázal, že umělým zákazem pravicových stran, především nejvlivnější prvorepublikové Agrární strany, tyto dvě strany uškodily především samy sobě. Komunisti sice stavbu cesty ke komunizmu kontrolovali, ale  jejich největším úkolem bylo posilování vlastních řad.

Zatímco Benešova prosovětská politika byla v první řadě revanší za Stalinovu pomoc při vyhnání českých Němců, nekomunistické strany se bály, že by komunisté vládli bez nich (což se skutečně stalo po roce 1948). Už v roce 1941 politici Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina vypracovaly program "Za svobodu." Jejich vizí byla demokracie hospodářská a sociální, která zajistí demokracii politickou, vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost. Na konci měl být komunizmus. V programovém prohlášení národních socialistů bylo znárodnění dolů, energií, hutnického a těžkého průmyslu, bank a lázní. Sociální demokraté měli v programu rychlé vytvoření jednotné socialistické strany (Národní fronty), která bude garantem toho, že Československo se stane republikou socialistickou.  Prezident Beneš s těmito tezemi souhlasil, věřil v to, že pod vedením Sovětského svazu diktatura proletariátu přejde k svobodě politické, náboženské a duchovní.

Za první republiky KSČ měla 27.000 členů, během deseti poválečných měsíců se členská základna KSČ zvýšila na 1,007.834 členů. Gottwald samozřejmě využil nacionalistického větru, který vyvolaly obě socialistické strany  a začal také lidi lákat jako bojovník za národní zájmy a demokracii. Jako odměnu za členství v KSČ sliboval vedoucí místa na úřadech, v národních výborech i ve znárodněných podnicích, a hlavně příděly ze znárodněného majetku. KSČ rovněž byla ochránkyní velkého množství kolaborantů s nacizmem, z nichž se stávali nejaktivnější komunisté. Prosovětská a prokomunistická nálada v Československu omámila nejen svázáckou generaci v poválečných medií, ale i zkušené novináře včetně Ferdinanda Peroutky, který o KSČ napsal: "... už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka... už jenom nehlásí revoluci, nýbrž hlásí se k svobodě, demokracii a humanitě."