Bývalý prezident Václav Havel oslavil 75. narozeniny. Většina pamětníků mu v duchu upřímně blahopřála, neboť tři čtvrtiny století, které prožil, nebyly vůbec lehké. Většina ocenila jeho odvahu postavit se do čela revolučního procesu v roce 1989.
Právě tu odvahu a hlásání vzájemné tolerance mu mimo komunistů nechtějí odpustit zakomplexovaní vyznavači násilí, tedy skupina „odhodlaných bojovníků“, která je vždy nejudatnější a nejchytřejší po boji (česká tradice). Kdysi se sdružili pod komunistickým cenzorem Sládkem, po odhalení jeho podvodů a propadu jeho „kontrarevoluční“ strany, jich velká část (kovaní prospěcháři) přešla do ODS, a ti, o které ani ODS nestojí, se sdružují v různých nacionalistických pidistranách a spolcích a lákají násilnicky vychovanou (internetem) polistopadovou generaci.
Do roku 1988 o Václavu Havlovi 99 procent obyvatelstva Československa nevědělo, nevěnovaly mu pozornost ani zahraniční media, která sice informovala o Chartě 77, ale vážným představitelem odporu proti Husákovu režimu byli pro ně Alexander Dubček, Jiří Hájek a další muži „jara 1968“. Změna nastala až v roce 1989, kdy ustalo rušení Svobodné Evropy, která s V. Havlem měla různé kontakty, včetně telefonických. Bez Svobodné Evropy by Havel a disidenti byli neznámými podzemními rétory a pisálky. Kdyby komunisti nechtěli sami změnu, tak by od jara 1989 rušit Svobodnou Evropu nepřestali.
Realně uvažující čeští komunisté a StB tušili skryté dohody Gorbačova a Bushe, pochopili, že totální komunizmus je dál neudržitelný. Strana se komunistům rozpadala na všelijaké proudy, ale stranická disciplina jim nedovolovala postavit se proti figurám typu Miloše Jakeše či Miroslava Štěpána. Navenek KSČ hlásala jednotu, avšak uvnitř - jak se při politické krizi v listopadu 1989 ukázalo - to byl soubor nejrůznějších proudů; od nekompromisní levice, přes prospěchářské ekonomy až po tvrdé nacisty.
Spory uvnitř KSČ zřejmě byly hlavní příčinou teátru s Havlovým zatýkáním a propouštěním. Divadlem komunistů byly i všechny protivládní demonstrace a jejich rozhánění. Kdo v KSČ byl jeho skutečným principálem, to se veřejnost patrně nikdy nedozví.
Havlova odvaha byla v prosinci oceněna zvolením do prezidentské funkce. V porevoluční euforii to byl nepovedený krok disidentů a Havlova chyba, že se komunistickým Federálním shromážděním nechal volit. V dané situaci nejvhodnějším kandidátem na prezidenta byl Dubček, který měl zkušenosti z politiky plné lži, podvodů a podrazů. Dramatik Havel si vzal na Hrad nejen slušné poradce, ale i kamarády z „mokré čtvrtě“, kteří úřadovali v kraťasech a jezdili na koloběžkách. Zatímco prezident skládal umělecky bezchybné projevy o morálce, bývalí komunističtí ekonomové připravovali vytunelování státu. Především ministra financí Klause chytila za srdce kuponová privatizace estebáka Třísky.
Havlovi stoupla sláva do hlavy, přes všechny zdravotní problémy a neschopnost zbavit se vlivu komunistických prospěchářů a uvést své myšlenky do praxe se nechal podruhé zvolit do funkce. To byl základ rozpadu státu a konec Havlovy nejlepší pověsti. Snažil se sice napodobit Masaryka a Beneše, ale chyběla mu politická, diplomatická a úřednická praxe, sám se nedovedl bránit nevybíravým útoků ani vybrat pomocníky, kteří by mu víc pomáhali, než škodili. (Jiří Krž, 6.10.2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat