Prvorepublikový zákon o potulných cikánech a podobných tulácích.

Předcházející článek: Cikáni přijeli.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1. Potulnými cikány podle tohoto zákona rozumějí se nejen Cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště.

§ 2. (1) Potulní cikáni se sepisují a vedou v patrnosti způsobem, který se určí vládním nařízením. (2) Potulní cikáni jsou povinni na vyzvání k soupisu takovému se dostaviti a udávati při něm správná osobní data.

§ 3. Bezpečnostní úřady a orgány mohou za účelem zjištění totožnosti prováděti u potulných cikánů kdykoli zjišťování anthropometrická a daktyloskopická, přikázati jim, aby po dobu, než jejich totožnost bude zjištěna, nejdéle však po 14 dnů, nevzdalovali se z určitého místa, jakož i učiniti vhodná opatření k zajištění tohoto příkazu.

§ 4. (1) Každý potulný Cikán starší 14ti let obdrží od politického úřadu I. stolice zvláštní průkaz totožnosti (legitimaci cikánskou), v němž budou uvedena jeho osobní data a připojen otisk prstů. Dále buďtež do tohoto průkazu zapsána obmezení, jež cikánu byla uložena, byl-li dán pod policejní dohled. Děti mladší 14ti let buďtež zapsány v průkazu osoby, s níž žijí.

(2) Každý potulný Cikán jest povinen cikánskou legitimaci stále u sebe nositi a ji na požádání bezpečnostnímu úřadu nebo orgánu předložiti. Rovněž jest povinen ohlásiti nejbližšímu politickému úřadu veškeré změny v osobních datech osob v ní uvedených nejpozději do osmi dnů, ztrátu legitimace do tří dnů.

(3) Zemře-li osoba, jíž legitimace cikánská byla vydána, budiž legitimace vrácena nejbližšímu politickému úřadu I. stolice. Učiniti jsou tak povinny osoby, jež se zemřelým žily.

§ 5. (1) Cikáni smějí kočovati v rodinách nebo s vozidly, jakož i se zvířaty určenými k tahu nebo k nošení nákladů jen, obdrží-li k tomu povolení (list kočovnický) politického úřadu I. stolice.

(2) V listě kočovnickém budiž udáno, pro které osoby platí, a dále kolik a jaká vozidla nebo zvířata smějí býti s sebou vzata. List zní na jméno hlavy rodiny.

(3) V listě kočovnickém může býti v zájmu veřejné bezpečnosti předepsán těž směr a druh cesty, může býti určeno území, v němž kočování jest dovoleno, nebo mohou býti uložena i jiná obmezení. Není-li tomu tak, platí povolení ke kočování pro obvod celého státu.

(4) Povolení ku kočování, na jehož vydání nemá nikdo nároku, vydává se nejdéle na dobu jednoho roku a může býti kdykoliv politickým hřadem I. stolice odňato nebo změněno. Na požádání musí býti kočovnický list předložen kdykoli bezpečnostnímu úřadu nebo orgánu k nahlédnutí, a to od osoby, na jejíž jméno zní, nebo není-li přítomna, od nejstaršího člena rodiny. List tento nenahrazuje povolení, jež podle zvláštních předpisů jsou nutna ku provozování kočovných řemesel nebo jiných živností, jakož i ku provozování kočovných podniků zábavných.

§6. Držení jakýchkoli zbraní, střeliva a výbušných látek jest potulným cikánům naprosto zapovězeno.

§ 7. Potulní cikáni nesmějí kočovati a tábořiti v tlupách přesahujících rámec rodiny (§ 5 odst. 1.).

§ 8. (1) Tábořiti v rodinách nebo i jednotlivě přenocovati smějí potulní cikáni jen na místech a po dobu, jež jim určí do odvolání obecní starosta (státní policejní úřad). Při tom lze výjimkou z ustanovení §u 7 povoliti, aby po dobu nezbytné potřeby tábořilo více rodin na jednom místě. Po dobu táboření buďtež listy kočovnické (§ 5) uloženy na potvrzení u obecního starosty (státního policejního úřadu).

§ 9. Cizozemským potulným cikánům jest pobyt v československé republice zakázán, nevykáží-li se zvláštním povolením ministerstva vnitra.

§ 10. Politické úřady II. stolice mohou určiti území a obce, do nichž jest potulným cikánům přístup vůbec zakázán, pokud nejsou tam příslušni. Zákaz tento budiž uveřejněn v úředních novinách a kromě toho vyznačen na tabulkách u silnic při vstupu do takového území nebo obce. Náklady na tabulky nesou obce, v nichž jsou tabulky umístěny.

§ 11. (1) Potulní tikáni mohou býti kdykoli podrobeni k rozkazu politického úřadu I. stolice, v případech nutných k rozkazu obecního starosty, lékařské prohlídce a všem opatřením nebo obmezením, jichž jest třeba v zájmu zdraví jejich nebo zdravotnictví veřejného (tak ku př. očkování, desinfekce, ostříhání, isolace, nucené dodání do léčebných ústavů atd. ).

(2) Vhodná opatření zdravotní a veterinární mohou býti vykonána i ohledně jich movitého majetku a zvířat.

(3) Náklady opatření těchto nese stát, pokud je nemohou hraditi cikáni sami, nebo pokud nejsou ku placení po právu povinny jiné fysické nebo právnické osoby.

§ 12. (1) Děti mladší 14ti let mohou býti potulným cikánům odňaty, když tito nemohou pro svůj potulný způsob života o ně náležitě pečovati a zvláště jim dáti potřebnou výchovu. V každém případě lze jim odníti děti cizí.

(2) Děti cikánům odňaté buďtež dodány do péče řádných rodin nebo vychovávacích ústavů, v nichž by bylo postaráno nejen o jejich náležitou výchovu, nýbrž i o vhodnou přípravu pro praktický život. V ústavech takových budou děti podrženy tak dlouho, pokud je toho třeba, nejdéle do dokonaného 16. roku.

(3) Vychovávacímu ústavu přísluší nad dětmi těmi všechna práva, která náležejí jinak rodičům nebo poručníkům. Byl-li dítěti ustanoven před odevzdáním do ústavu poručník, nebude vykonávati svého úřadu po dobu, po kterou je dítě zadrženo v ústavě.

(4) O odnětí dětí potulným cikánům a odevzdání jich do vychovávacího ústavu rozhoduje na oznámení politického úřadu I. stolice poručenský (opatrovnický) soud, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi poručenský (sirotčí) úřad I. stolice. O řízení před těmito soudy (úřady) platí všeobecné ustanovení o řízení před poručenskými (opatrovnickými) soudy a poručenskými (sirotčími) úřady.

(5) Vládní nařízení určí vychovávací ústavy sloužící k výchově takových dětí.

(6) Politický úřad I. stolice může děti prozatímně umístiti na vhodném místě (u řádné rodiny nebo v ústavě). Z opatření takového není odvolání.

(7) Náklady vzniklé předběžným umístěním, nebo odevzdáním do péče rodinné nebo zadržením v ústavě vychovávacím, hradí stát, pokud nejsou k tomu po právu povinny jiné osoby právnické nebo fysické.

§ 13. (1) Pokud není čin přísněji trestný, trestají se přestoupení příkazů a zákazů uvedených v §u 2 až v §u 5, v §u 7 až v §u 10, nebo příkazů a zákazů podle těchto ustanovení vydaných, jako. přestupky vězením (uzamčením) do jednoho měsíce, přestupky §u 6 vězením (uzamčením) do tří měsíců.

(2) Při odsouzení pro přestupky podle §u 5 odst. 1., nebo §u 6 buďtež vozidla, zvířata, zbraně, střeliva a výbušné látky prohlášeny za propadlé ve prospěch státu bez ohledu na to, komu patří. Prokáže-li se však, že tyto věci byly odcizeny, buďtež vráceny majiteli.

§ 14. Stíhati a trestati přestupky uvedené v §u 13 přísluší politickým úřadům I. stolice, sbíhají-1i se však s jinými činy, soudně trestnými soudům. § 15.

(1) Soud má v odsuzujícím rozsudku pro přestupky uvedené v §u 13 vždy vysloviti, že lze odsouzeného dáti pod policejní dohled.

(2) Přísluší-li potrestání úřadu politickému může tento úřad v trestním nálezu zároveň vysloviti, že odsouzený se dává pod policejní dohled.

§ 16. (1) Pokud se mluví v zákoně tomto o politických úřadech I. stolice, rozumějí se tím v místech, kde jsou státní policejní úřady, tyto úřady.

(2) Příslušnost úřadů řídí se podle místa dočasného pobytu potulných cikánů, v řízení trestním podle místa přistižení.

§ 17. Obce jsou povinny při provádění tohoto zákona spolupůsobiti. Zvláště náleží jim konati hlášení o potulných cikánech a prováděti zajišťovací opatření podle §u 3. Podrobnosti určí vládní nařízení.

§ 18. (1) Ustanovení tohoto zákona nedotýkají se platnosti všeobecných předpisů rázu policejního (ku př. o hlášení, o vypovídání a vyhošťování, o postrku, o cestovních pasech atd.), jakož i předpisů o provozování kočovných řemesel nebo jiných živností, podomního obchodu a kočovných podniků zábavných.

(2) Platnosti pozbývají veškerá dosavadní ustanovení týkající se potulných cikánů.

§ 19. Zákon tento nabývá účinnosti 8 dní po vyhlášení, kromě §§ů 4 a 5, u nichž začátek účinnosti ustanoví vládní nařízení.

§ 20. Zákon tento provede ministr vnitra v dohodě s, ministry financí, spravedlnosti, sociální péče, školství a národní osvěty, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a zemědělství.

Důvodová zpráva.

V Čechách, podobně jako v zemích sousedních, objevili se cikáni počátkem XV. století. Prvou zprávu o nich zaznamenávají Staří letopisové čeští k roku 1416, pravíce stručně a výstižně: “Také toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidi mámili." Za dob husitských nepokojů rozšiřovali se cikáni valně po Čechách, zvláště v jižních lesnatých krajinách, bydleli však též i v Praze. Pronásledování jich začalo již v polovině XVI. stol., a to hlavně proto, poněvadž byli obviňováni ze společenství s Turky. Znovu bylo přísněji proti nim nastupováno ve druhé polovině XVII. století, kdy pozvolna nastala konsolidace veřejných poměrů.

Dekretem císaře Leopolda I. z r. 1688 bylo nařízeno, aby byli vyhnáni ze zemí. Příkazy takové byly v následujících letech opakovány a zostřovány, až konečně císařským reskriptem z 11. července 1697 byli prohlášeni cikáni za psance. Muži měli býti usmrcováni, ženám a dětem uřezány uši a nosy a měly býti vyhnány za hranice. Kruté tyto předpisy zostřeny ještě za Karla VI., jenž patentem z 20. června 1721 nařídil, aby i ženy byly na hrdle trestány. Poněkud lepší časy zastaly Cikánům teprve za Marie Terezie a zvláště pak za Josefa II., kdy sice vypovídací rozkazy opakovány, avšak od ostatních krutých opatření upuštěno. Naopak snažil se Josef II. přivyknouti je usedlému životu. Avšak pokusy tyto ztroskotaly, podobně jako nesetkala se s úspěchem krutá opatření jeho předchůdců. A tak setkáváme se počátkem XIX. století se stavem tím, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku potulují se tu větší, tu menší tlupy cikánské, živíce se tu a tam řemeslem nebo obchodem, hlavně kotlářstvím a obchodem koňmi, avšak dávajíce většinou přednost žebrotě, krádežím a životu povalečnému. S cikány usedlými setkáváme se v zemích těchto jen velice zřídka.

Jinak vyvinuly se poměry v území severních Uher, kde značná část cikánů přivykla životu usedlému a řádnému způsobu obživy. Úpadek ideí státu policejního a vzrůst názorů liberálních přinášel s sebou, že ochabl v XIX. století policejní režim nad cikány. Uvolnění toto však nepřineslo dobrého ovoce. Veřejná bezpečnost byla jimi stále ve větší míře ohrožována, takže bylo nutno pomýšleti na přísnější opatření proti nim. Opatření tato, jež nařizována četnými výnosy ministerstev nebe úřadů zemských, a jež navenek jevila se hlavně honěním cikánů z okresu do okresu, nesetkala se s velikým výsledkem. Vadil tu většinou nedostatek vhodného zákonného podkladu, jak proti potulným cikánům zakročiti, a dále nedostatek prostředků finančních, by boj proti nim mohl býti úspěšně veden způsobem spíše preventivním než represivním.

Velikou obtíž působily též nesnáze spojené se zjišťováním totožnosti cikánů, neboť veliký počet jich má nejen stejná příjmení, nýbrž i stejná jména křestní (tak jest ku př. nyní vedeno v evidenci Františků Danielů 51, Marií Růžičkových 67, Josefů Růžičků 66, Josefů Vrhů 16); zjišťování daktyloskopické nebylo pak tehdy ještě známo. Tím vším lze vysvětliti, že rozličná nařízení proti Cikánům, tak ku př. výnos býv. rak. ministerstva vnitra ze dne 14. září 1888, č. 14.015 z r. 1887, a nařízením ministerstva vnitra č. 15.000/1916, nesetkaly se s plným výsledkem. Též zákony, směřující proti tuláctví, tak ku př. rakouské zákony č. 108/1873 ř. z., čísla 89 a 90 z r. 1885 ř. z., a uh. zák. čl. XXI/1913, nepřinesly žádané úlevy, pokud jde o potlačení trýzně cikánské.

Jako po jiných velikých válkách objevila se trýzeň cikánská ve zvýšené míře i po světové válce. Ohrožení veřejné bezpečnosti se strany potulných cikánů a jiných elementů k nim se přidruživších nabývá hlavně v poslední době takového stupně, že nelze spokojiti se s dosavadním způsobem zakročování proti ním, nýbrž nutno pomýšleti na to, aby byl vypracován vhodný zákonný podklad, jenž by umožnil na základě zkušeností v poslední době získaných všestranně a účinně proti nim zakročiti způsobem represivním i preventivním. Za tím účelem vypracovala ministerstva vnitra a spravedlnosti ve vzájemné dohodě osnovy dvou zákonů, z nichž jeden, jenž se tímto předkládá Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání, obsahuje rozličná nová specielní policejní opatření proti potulným cikánům, kdežto druhý pozměňuje a doplňuje dosud platná ustanovení o donucovacích pracovnách, o policejním dozoru a zavádí nový institut pracovních kolonií.

Ministerstvo vnitra pracujíc na osnově zákona o potulných cikánech, řídilo se těmito základními úvahami: Připravovaný zákon má mířiti pouze proti cikánům potulným, jakožto elementu veřejné bezpečnosti zvlášť nebezpečnému, nikoli tedy proti cikánům usedlým, má však dále mířiti i proti jiným tulákům po cikánsku žijícím, kteří jsou často ještě nebezpečnější než cikáni rodem. Zákon má obsahovati jednak opatření preventivní (soupis, evidenci; výchovu dětí), jednak opatření represivní (zápověď kočování bez zvláštního povolení, zápověď tvoření tlup, atd.). Opatření tato nejsou však většinou navrhována ve formě naprostých zákazů či příkazů, neboť sluší se obávati, že by byla v praxi často neproveditelná (tak ku př. naprostý zákaz kočování), nýbrž jsou úmyslně většinou formulována jen jako zmocnění pro úřady administrativní. Bude pak záležeti na prostředcích, jež administrativa bude míti po ruce, zvláště ovšem po stránce finanční, zda a v jakém rozsahu bude lze jednotlivá opatření tohoto zákona prováděti. Zákon takto vypracovaný jest jeden z prvých zákonů evropských, jež se výhradně trýzní cikánskou zabývají.

Z cizího zákonodárství lze upozorniti pouze na některá ustanovení francouzského zákona ze 16. července 1912 o provozování potulných zaměstnání a o úpravě cestování kočovníků, a zvláště na bavorský zákon ze dne 16. července 1926 ku potírání cikánů, tuláků a povalečů. Překlad hlavních ustanovení obou těchto zákonů jest v příloze připojen. K jednotlivým paragrafům zákona podotýká se toto: K §u 1: Jak již shora uvedeno, má se zákon tento vztahovati jednak na cikány rasou, pokud se potulují, jednak na jiné tuláky po cikánsku žijící, ať již zároveň s cikány nebo samostatně. Dovětek paragrafu tohoto má sloužiti za směrnice při rozhodování sporných případů, neboť často vyskytují se případy, že potulní cikáni a podobní tuláci mají - hlavně v měsících zimních - stálé bydliště. Nějak blíže definovati pojem cikána a cikánského života není v zákoně možno, jest to věcí jednak vědy - ethnografie -, jednak prakse.

Pokud jde o počet osob, na něž se zákon tento bude vztahovati, lze jej přibližně odhadnouti asi na 15.000 osob, z čehož něco málo přes polovinu tvoří cikáni rodem. Jak z textace paragrafu jasně vyplývá, nevztahuje se zákon tento nikterak na ony osoby, které řádně živí se kočovnými řemesly, fieranstvím, zábavnými podniky kočovně provozovanými, atd.

K §u 2: Ustanovení tato dávají dostatečný zákonný podklad k řádnému soupisu cikánů, jenž bude základem jejich evidence. Evidence tato jest důležitým předpokladem pro úspěšnou službu bezpečnostní. Vládní nařízení určí, jak soupis bude proveden, jak doplňován, a jakým způsobem bude evidence vedena. Hlavní úkol připadne tu četnictvu.

K §u 3: Důležitou součástí soupisu tohoto jakož i další evidence bude daktyloskopování a event. i potřebná anthropometrická měření. Poněvadž zjištění totožnosti cikánů nebude vždy okamžitě možné, hlavně v době přechodné, nežli budou opatřeni cikánskými legitimacemi podle

§u 4, jest nutno pomýšleti, aby po dobu ke zjištění nezbytně nutnou mohli býti zadrženi i v těch případech, kde není předpokladů k jich zatčení. Zadržení toto má se díti ve formě konfinování, jež úplně stačí, bude-li doprovázeno vhodnými opatřeními zajišťovacími, ku př. zadržením povozu, koně atd. K počátečním slovům tohoto paragrafu se poznamenává; že výraz bezpečnostní úřady zahrnuje nejenom úřady politické a policejní, nýbrž i obecní. K §u 4: Další důležitou pomůckou k evidenci těchto potulných živlů jsou průkazy totožnosti, legitimace cikánské, jež se tímto obligatorně pro potulné cikány zavádějí. Jakýmsi vzorem pro ně byl "Carnet anthropométricque" podle francouzského zákona ze 10. července 1912 a dekretu ze 16. února 1913 (viz přílohu).

K §u 5: Paragraf tento obsahuje podmínečný zákaz kočování v rodinách vůbec, jakož i jednotlivců s vozidly (tedy i trakaři) nebo soumary. Zákaz tento není vědomě rozšířen na jednotlivce potulující se bez vozidel nebo soumarů, neboť znamenal by tu vlastně zákaz valné části tuláctví vůbec, což za nynějších poměrů jest neproveditelno; pro takovéto jednotlivé tuláky cikány stačí zcela s hlediska policejního průkazy totožnosti podle §u 4. Podle §u 5 zakazuje se tedy pouze toulání kvalifikované způsobem zpředu uvedeným, neboť jím může býti daleko spíše ohrožena veřejná bezpečnost, avšak i tu jsou přípustny výjimky, jest totiž dovoleno kočování na t. zv. list kočovnický.

Nutno totiž počítati s vrozeným pudem pro život toulavý a s tím; že administrativa nemá prostředků veškeré kočování zameziti, stačí, bude-li svedeno do zákonných kolejí. V listě kočovnickém může býti ovšem kočování omezeno tak, jak zájmy policejní toho žádají, ku př. může býti dovoleno kočovati jen po státních silnicích, nebo jen v určitém území atd. Aby bylo uvarováno pochybnostem, praví se v závěrku tohoto paragrafu výslovně, že kočovnický list nenahrazuje ona povolení, jichž jest třeba podle zvláštních předpisů ku provozování kočovných řemesel nebo jiných živností, tedy ku př. podomního obchodu, jakož i ku provozování kočovných podniků zábavných.