Opět se blíží výročí osudného jedeadvacátého srpna roku 1968, jistě někteří pamětníci povzdechnou "Jak ten čas utíká." Čas skutečně utíká, už je to jedenačtyřicet let od toho osudného dne, i když se to zdá, jako by to bylo včera, co do Československa vpadly armády Varšavské smlouvy.
Pryč jsou husté tmavé vlasy, vystřídala je pleš, šediny a vrásky, přišlo vystřízlivění z mladistvých ideálů, z nadějí, které v zemi tenkrát zasel Alexandr Dubček.
Tím jarem roku osmašedesátého bylo Československo probuzeno jako výbuchem bomby. Po dvaceti letech se náhle mohlo nahlas mluvit o věcech, o kterých se dřív nesmělo ani šeptat. Cenzura sice zrušena nebyla, ale nebylo jasné, čí názory cenzurovat, čí ne.
Komunistická strana sice stále vládla, měla svou ozbrojenou složku Lidové milice, ale uvnitř ní vyvrcholil rozkol mezi dvěma hlavními proudy: Garnitura stalinistů Antonína Novotného, která po Stalinově a Gottwaldově smrti pohodlně přečkala formální čistky, už ztratila váhu i sílu, i když se setrvačně snažila rozsévat atmosféru strachu. V druhém proudu byli nesmělí reformisté, zastánci polidštění komunizmu, kteří do čela vzpoury nastrčili naivního Alexandra Dubčeka.
Okupace 1968 byla objednaná na WC.
Odkaz 1
Odkaz 2
Odkaz 3
Žádné komentáře:
Okomentovat