Vagóny.
(Předcházející část) Vagóny sice do žádné „garáže“ nezajížděly, přesto byly kontrolovány vozmistry, uklízeny, čištěny a připravovány na další jízdu.
Nejstarší osobní vagóny nebyly průchodné, do jednotlivých kupé se nastupovalo z lávky, která byla podél vagónu. Během jízdy na ní cestující nemohli vstupovat. Tyto vagóny ještě nebyly vybaveny toaletami, proto dlouhé cestování bývalo utrpením. Tento problém si vynutil změnu v uspořádání vagónů. U vozů vyráběných po roce 1870 už se do vagónů nastupovalo chodbičkou.
V prvopočátcích železniční dopravy nebyly vagóny vytápěny párou, ale v každém vagóně byla železná kamna. Osvětlení se provádělo olejovými kahanci, později svítiplynem. Záchranné brzdy, jak jsou známé v současnosti, ještě ve vozech nebyly; v případě nebezpečí bylo nutno zatáhnout za provaz, jenž byl nad střechami vagónů natažený k lokomotivě, ve které spustil píšťalu, což byl pokyn strojvůdci, aby zastavil vlak. Od zavedení vzduchových brzd, převážně systému Westinghouse, v případě nebezpečí mohou vlak zastavit i cestující.
Jako první vagón býval za lokomotivu, respektive za tendr, zapřahán služební vagón, zvaný „hytlák“(z německého Hüttelwagen), v němž sloužil vlakvedoucí (vrchní průvodčí), který spolupracoval se strojvůdcem. (Pokračování)
(Robert Fischer)
Žádné komentáře:
Okomentovat