Usmívající New York není pro každého.

Pro mnoho Čechů, zvláště těch shromážděných pod praporem s modrým ptákem, se v posledních dvaceti letech stal modlou americký způsob života, hlavně takzvaný volný trh. Bývalému ministrovi zdravotnictví Julínkovi, nyní neúspěšnému kandidátovi na senátora, se dokonce podařilo některé zvrhlosti amerického zdravotnictví dostat do českého zákonodárství. Přitom všichni vědí, mimo českých prospěchářů a zabedněných Američanů, že americké zdravotnictví co do přístupnosti patří k nejhorším na světě.

Pouze zdravotnictví není jediným důvodem, proč bych v USA nemohl být. Odpor ve mně posílil jistý člověk, který se odtud vrátil, a z jehož vyprávění mi moc dobře nebylo. Každý cizinec, který se v USA objeví, v tomto případě v New Yorku, je pro Američany „dojná kráva.“ Ať má hodně peněz nebo málo. Hlavně bych se nedokázal smířit s úplatky, zvanými spropitné, i když pro mnohé Američany je bakšiš denní rutina. Připomíná mi to doby socialistického Československa, kdy do ordinací a na úřady chodili lidé s obálkami, bonboniérami, sáčky kávy či krabicemi vajec.

V amerických restauracích je prý nepsaný zákon zaplatit o 10 až 20 procent víc, než je na účtu. Taxikář vám uloží kufr, i když ho o to nikdo neprosil, a natahuje ruku pro spropitné. Veřejné stravování je v USA zvláštní kapitolou, neboť americké restaurace se hodně odlišují od restaurací evropských. Jednak velkým výběrem jednotvárných jídel, jednak chováním personálu, proti němuž i v československé socialistické IV. cenové skupině byli hospodští obdivuhodně rychlí a ochotní.

Prvním problémem je dostat se do americké restaurace. Není zvykem jít dovnitř a sednout si. Zpravidla si host objednává stůl předem. Potom může přijít k obědu nebo večeři. Nejdřív musí čekat, až ho hosteska odvede ke stolu. Hosteska potom stojí u stolu a čeká tak dlouho, dokud ji host za tuto službu nezaplatí. Do té doby ho ignorují číšníci. Na stole je obyčejně jen papírový ubrus, jídelní lístek nabízí prakticky jen steaky a spare ribs. Alkoholické nápoje v rastauracích jsou výjimkou. Žádné vysedávání po jídle se netrpí. Jakmile host odloží vidličku, přispěchá číšník s účtem, často s upozorněním, že objednal hostovi taxík, který čeká u vchodu. Jak lépe mu naznačit, aby vypadl? Pokud si chce návštěvník s někým posedět a popít, musí do baru, kde si zase moc nepopovídá, protože tam řve na plné pecky hudba, a blikají desítky televizních obrazovek, na nichž jdou přímé přenosy. Proti tomu je česká pouť oázou klidu.

Jiným nervydrásajícím zážitkem je nákup oděvů či průmyslového a jiného zboří. V první řadě tam panují asijské zákony trhu, neboli bez smlouvání zákazník zaplatí i několikrát větší cenu. Druhým problémem je oznámení, že zboží, které si zákazník vybral, je vzorek, který si odnést nemůže. Musí počkat, až zboží dodá sklad. Platí se ovšem předem. Pro zboží si může zákazník přijít za několik hodin nebo také několik dní.

CentralPark

New York má i mnoho předností, hlavně pro ty, kteří disponují tučnými bankovními účty. Ostatním musí stačit úsměvy Američanů. Všechno lze prý vyřešit úsměvem. I ten nejchudší Američan je usmívající optimista, který je přesvědčen, že život v Americe je to nejlepší, co může na světě být. Řekli mu to politici a jeho nadřízení. Jeho povinností není o tom přemýšlet.

„Dohnat a předehnat Ameriku“ to bylo už na počátku 50. let heslo sovětského bloku. Komunistům se Ameriku hospodářsky ani vojensky dohnat nepodařilo, ale hodně blízko k tomu dnes jsou některé státy. Určitá americká stagnace se také projevuje snižováním zájmu o přistěhování. Do USA už dávno neproudí davy přistěhovalců jako dříve, i když legendy o nekonečných amerických možnostech přetrvávají. New York je nadále betonovou džunglí, jejíž atmosféra udivuje a inspiruje ve dne i v noci. Teplíčko a smrádek rozhádané a chudé Střední Evropy však nenahradí. Přetrvávají i složité vstupní kontroly – úřad je nadále úřad – a tak ani v době elektronických víz není vstup na americkou půdu jednoduchou záležitostí. (M.Veselý) Když socha Svobody vítala přistěhovalce.