První světová válka byla největší tragédií Evropy za posledních dvě stě let. Byla to skutečná sebevražda Evropy; rána, ze které se již jako civilizace nevzpamatovala. Byla mnohem větší tragédií než Druhá světová válka. První světová – na rozdíl od té druhé – byla vlastně zbytečná.
 |
| František Ferdinand d Este |
Po sto letech (1815-1914) bezprecedentního nárůstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje vedla ke čtyřem rokům a čtyřem měsícům jatek, po nichž přišly: komunismus, fašismus, nacismus. A po nich hodnotový relativismus, morální nihilismus a politický etatismus dneška. Tedy úpadek, ba až zánik západní civilizace.
Těsně po jejím skončení vítězové měli dojem, že za válku jednoznačně mohly Centrální mocnosti, především Německo. Později, hlavně v 30. letech 20. století, převládl názor, že Velká válka byla kolosální chybou, za kterou mohly všechny mocnosti spíše stejnoměrně.
To je názor mezi historiky v podstatě převládající dodnes: Srbsko bylo expanzionistické a irredentistické vůči Rakousku, velké Rakousko napadlo malé Srbsko, Rusko mělo imperiální ambice na Balkáně a panslavistickou touhu dostat pod svou hegemonii všechny slovanské národy, Německo bylo ovládnuté pangermánskou snahou o nadvládu nad celou kontinentální Evropou pod vedením megalomanského císaře, Francie usilovala vůči Německu o revanš za porážku 1870, Británie chtěla zabránit vzestupu nové mocnosti Německa a jeho snahy o zpochybnění britské námořní hegemonie, a Itálie chtěla Rakousku urvat jižní Tyrolsko, Istrii a Dalmácii.
Ti, kdo byli odchováni masarykovskou interpretací dějin je vysvětlení jednoduché: Rakousko byl žalář národů a Velká válka byl zápas demokracie s teokracií. Podle Benešovy inteligence se jednalo o boj slovanstva s germánstvím.
Od samého začátku bylo jasné, že vrahové ze Sarajeva byli prodlouženou rukou srbské tajné služby, či přesněji řečeno, části srbské tajné služby a armády. Konkrétně organizace Ujedinjenje ili smrt (Sjednocení nebo smrt), zvané taky „Černá ruka“. Vedl ji plukovník generálního štábu Dragutin Dimitrijevič zvaný Apis (včela). Tato organizace byla maniakálním vražedným kultem. Zavraždili v roce 1903 brutálním způsobem vlastního srbského krále Alexandra I. Obrenoviče a jeho manželku Dragu.
Jejich ideologií byl pan-srbismus, snaha o vytvoření Velkého Srbska, jež by zahrnovalo nejen Srbsko, ale i Bosnu a Hercegovinu, velkou část Chorvatska, celou Černou Horu, Albánii, Makedonii, část Bulharska. Proto se pokusili i o dva atentáty na černohorského krále Nikolu I.; v roce 1910 dokonce na císaře Františka Jozefa. A v červnu 1914 nechali zavraždit následníka rakouského trůnu.
Rakousko na Srbsko nezaútočilo okamžitě, ale dalo mu desetibodové ultimátum. Srbsko jeden bod – žádost, aby rakouští vyšetřovatelé mohli vyšetřovat na srbském území osoby podezřelé z nařízení vraždy – odmítlo. Rakousko pak vyhlásilo Srbsku válku 28. července 1914, tedy přesně měsíc po sarajevské dvou-násobné vraždě.
V červenci 1914 tedy Rakušané, Srbové i lidé dalších zemí věděli přesně, kdo jsou vrahové a kdo jsou jejich šéfové. Přesto je Srbsko v daném momentu vyšetřovat odmítlo.
O chystané vraždě předem nevěděli ani srbský král Petr, ani korunní princ Alexandr. Věděl však o ní srbský premiér Nikola Pašič, kterému to krátce před ní sdělil major Tankosič, jeden ze spiklenců . A premiér Pašič, ačkoli s velkosrbskou ideou souhlasil, nechtěl ji realizovat za cenu vraždy státníka sousední země. Proto vydal rozkaz – což mu slouží ke cti – atentátníky zadržet a vraždu překazit. Ale nepovedlo se. Přesto věděl přesně, kdo tu vraždu nařídil, kdo byli šéfové Černé ruky. Srbská vláda byla loutkou vražedné, maniakální sekty. Přesto se srbská vláda rozhodla vrahy krýt a nevydat k vyšetřování.
Jenže pak se do toho vložilo Rusko. Pod bizarní panslavistickou záminkou, že musí chránit malé slovanské pravoslavné národy na Balkáně proti každému – bez ohledu na to, zda vlády těch národů byly či nebyly vinny, a tudíž potrestání zasloužily či nezasloužily – začalo mobilizovat proti Rakousku (a Francie ho k tomu podněcovala).
Rakousko mělo za spojence Německo a Německo vyzvalo Rusko, aby proti Rakousku nemobilizovalo. Rusko odmítlo. Do války na straně Rakouska tak proti Rusku vstoupilo i Německo. Německo mělo vůči Francii nehorázné požadavky, měla zůstat neutrální; a postoupit Německu dvě pevnosti (Verdun a Toul). Francie odmítla ultimátu vyhovět, takže Německo napadlo Francii. Ze strany Německa to byla jasná agrese. Velká Británie ohledně vstupu do války váhala. Kdyby Německo nenapadlo neutrální Belgii, která nikomu neublížila, tak by do války ani nevstoupila. Němci však na Francii udeřili přes neutrální Lucembursko a Belgii, které Německo nijak neohrožovaly. Británie do války vstoupila: na obranu práva mezinárodního i práva malých neutrálních národů nebýt kořistí mocností. Itálie chtěla kořist, tak napadla Rakousko…
To je trochu matoucí pro ty, kteří mají za to, že jedna celá strana (Dohoda, nebo Centrální mocnosti) byla v právu, zatímco celá druhá strana (Centrální mocnosti, nebo Dohoda) byla vinna. Ve skutečnosti agresoři i napadení byli na obou stranách.
Británie a Francie byly demokracie, stejně tak Rakousko Itálie a Německo měly volené parlamenty. Rusko byla absolutistická monarchie s nulovou politickou svobodou, Srbsko bylo v moci vražedné sekty, Bulharsko bylo mírnou autokracií a Osmanská říše byla jednou nohou ve středověku.
Vražda Františka Ferdinanda a jeho manželky byla sprostou a neospravedlnitelnou vraždou. Ještě dnes se najdou lidé, kteří ji schvalují.
Považovat Gavrila Prinčipa za hrdinu znamená považovat za hrdinu vraha. Princip se dopustil neobhajitelné dvounásobné vraždy, a svým činem spustil kaskádu událostí, jež vedly k největší evropské katastrofě za posledních dvě stě let.
Žádné komentáře:
Okomentovat