Pražský atentát na šéfa nacistického Hlavního úřadu říšské bezpečnostní služby Reinharda Heydricha zřejmě byla provokace britských vojenských orgánů, přičemž následky měli nést obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava. Provedení bylo svěřeno československé londýnské emigraci. O významné akci na území protektorátu musely předem vědět nacistické zpravodajské služby, neboť věděly o mnohem méně významných akcích. Že předem nezasáhly, může mít příčinu v tom, že Heydrichova hvězda stoupala v NSDAP tak strmě, že začala ohrožovat další nacistické špičky a také Hitlera, který odstoupení z čela strany ani v duchu nepřipustil. Hitler byl zárukou toho, že nevraživost mezi nejvyššími nacisty na povrch nevypluje. Bez Hitlera by přišli o pozice i o moc.
Heydrich oproti běžným zvyklostem 27. května 1942 vyjížděl z Panenských Břežan se zpožděním. Gabčíkův samopal se zasekl, následovala improvizace. Speciálně vyrobená puma, kterou na vůz vrhnul Jan Kubiš, Heydrichův mercedes zasáhla. Výbuch prorazil pravé zadní dveře a sedačku, Heydrich byl zraněn střepinou bomby a útržky čalounění ze sedadla. Gabčík s Kubišem se po akci dali na útěk. Zraněný Heydrich byl náhodně projíždějícím malým nákladním automobilem dopraven do blízké nemocnice, kde 4. června zemřel.
Hitlera atentát rozzuřil a chtěl potrestat české obyvatelstvo, pro výstrahu popravit 10.000 obyvatel protektorátu. Asi hlavně kvůli stopám z britských ostrovů, o nichž ho přesvědčil K. H. Frank, se Hitler spokojil s vyvražděním a zbořením obce Lidice. Mimo toho veškeré obyvatelstvo Čech a Moravy zažilo měsíc strachu. Popravy byly na denním pořadu, hlavní důvody represe byla pomoc teroristům, třeba jen smyšlená, a schvalování atentátu. Uvádělo se po válce, že za atentát zaplatilo životem 1.300 lidí, za následujících 80 let byl počet obětí zaokrouhlen na vyšší čísla. Každého života bylo škoda, protože Heydrich byl zločinec světového formátu a měl, buď být zlikvidován šikovnějším způsobem (mimo české území), nebo po válce měl stát před norimberským soudem.
S všeobecným schvalováním atentátu to v protektorátu nebylo tak jednoznačné, jak se tvrdilo po válce a někdy tvrdí doposud. Bylo to spíš vymyšlené obvinění ze strany okupačních orgánů. V prvních měsících roku 1942 byly ekonomické a sociální podmínky dělníků, řemeslníků a zemědělců na tak vysoké úrovni, jakou doposud nepoznali. Tyto skupiny obyvatelstva nechtěly výhody ztratit, a atentát nechápaly a odsuzovaly.
Dne 3. července 1942 museli se všichni starostové z protektorátu povinně dostavit na shromáždění v pražské Lucerně, slíbit věrnost Říši, podporu okupačním orgánům a zúčastnit se manifestace na Václavském náměstí, kde asi 200.000 lidí ze všech českých krajů přísahalo věrnost Říši a atentát na Heydricha odsoudilo. Potlesk sklidil pochod jednotky protektorátního vojska. Večer 3. července bylo zrušeno stanné právo. Od nového školního roku, který začal 2. září 1942, byl v českých školách zaveden arijský pozdrav (Heil Hitler!) se šikmo vzhůru napjatou pravou rukou. Byla to krátkodobá záležitost, děti na takové zdravení zapomínaly, ani učitelé si nezvykli, a tak tento pozdrav z českých škol zase zmizel.
Žádné komentáře:
Okomentovat