Začátky a konce komunistických generálních tajemníků

 Dne 8. dubna 1966 se Leonid Iljič Brežněv stal generálním tajemníkem ÚV KSSS. Tímto dnem byla po návrhu Nikolaje Jegoričeva (vůdce moskevských komunistů) a Petra Šelesta (Ukrajina) obnovena funkce generálního tajemníka strany, která v době, kdy byl v čele SSSR Nikita Chruščov, neexistovala.

Leonid Brežněv při převzetí funkce 8. 4. 1966

V roce 1922 byl v čele Ústředního výboru Ruské komunistické strany (b) Vladimír Iljič Lenin, který jako uznávaná autorita byl brán za jediného vůdce strany. Ostatní funkce byly v podstatě funkce úřednické. Na sjezdu strany 3. dubna 1922 Lenin navrhl vytvořit úřednickou  funkci "generální tajemník strany." Sjezd do této funkce zvolil lidového komisaře pro národnostní otázky Josifa V. Stalina. 

Stalin byl pověřen vedení aparátu strany, což se neobešlo bez konfliktů. Na začátku roku 1923 Lenin podal návrh na odvolání Stalina z této funkce. Jedním z důvodů byla stížnost Naděždy Krupské, že Stalin ji sleduje, zasahuje do soukromého života, uráží a vyhrožuje. Lenin Stalinovi domlouval, pokud se neomluví, že ho nebude považovat za spolupracovníka. Stalin se zřejmě začal obávat o své funkce a pokorně se Krupské omluvil.

V roce 1923 se Leninova nemoc zhoršovala, a tak co nejvíce záležitostí strany vyřizoval Stalin, který proto dostával pořád víc pravomocí. Na sjezdu RKS (b) v květnu 1924, který se konal po Leninově smrti, byl přečten Leninův dopis, v němž Lenin doporučil Stalinovu rezignaci. Delegáti sjezdu doporučili Stalinovi poučit se z kritiky, přání zesnulého Leniny nevyhověli a z funkce Stalina neodvolali. 

Stalin měl v rukou pravomoci, stal se hlavou státu, všichni ho tedy automaticky považovali i za hlavu strany, a funkce generálního tajemníka neměla pro něho praktický význam. V roce 1952 při přeměně VKS(b) na KSSS byla funkce generálního tajemníka buď zrušena, protože v nových stanovách strany tako funkce uváděna není, nebo automaticky ponechána Stalinovi doživotně. 

Po Stalinově smrti 5. března 1953 oznámilo vedení strany kolektivní vedení. Později byl kontrolou stranického aparátu pověřen Nikita Chruščov, který pak předsedal všem schůzím. Na plénu ústředního výboru 7. září 1953 předseda vlády Georgij Malenkov navrhl Chruščova zvolit 1. tajemníkem KSSS. Přes nevoli mnoha delegátů, kteří měli ambice stanout v čele KSSS, byl Chruščov zvolen. Nikitovi Chruščovovi se název funkce moc líbil, neboť se považoval za prvního občana SSSR. Číslo 1 také naznačovalo, že je jediným vůdcem SSSR.

Když byl Chruščov obviňován z kultu osobnost, musel 14. října 1964 na všechny funkce rezignovat. Opakovala se situace, která nastala po Stalinově smrti, strana měla být řízena "leninskými principy kolektivního vedení". Vedení strany se však postupně ujímal Leonid Brežněv se svým kultem osobnosti. Na sjezdu KSSS 8. dubna 1966 Nikolaj Jegoryčev (Moskva) a Petr Šelest (Ukrajina) navrhli obnovit, jako návrat k "leninským tradicím," post generálního tajemníka ÚV KSSS. Následoval bouřlivý potlesk. 

Funkce generálního tajemníka byla předána Brežněvovi, který v ní byl až do smrti v roce 1982. Rovněž jeho nástupci Jurij Andropov a Konstantin Černěnko byli generálními tajemníky ÚV KSSS až do smrti. Posledním generálním tajemníkem ÚV KSSS byl Michail Gorbačov, který o funkci přišel při rozpadu SSSR. 

Petr Šelest, na jehož návrh byla funkce generálního tajemníka pro Brežněva vytvořena, v roce 1989 vyjádřil zklamání z Brežněva. "Na rozdíl od Chruščova nebyl Brežněv  silným, moudrým a železným státníkem, nýbrž obyčejným aparátčíkem, klaunem, který se neustále snažil hrát na lidské city." 

Nebyli by to českoslovenští komunisté, aby nekopírovali sovětský vzor. Nejdříve měli v čele strany 1. tajemníka ÚV KSČ (Novotný, Dubček), potom generálního tajemníka (Husák, Jakeš).