Vítězný únor 1948 začal zvolením Beneše prezidentem v roce 1935

Vítězný únor 1948? Cesta komunistů k moci začíná úplně jinde, než se oficiálně tvrdí. Začíná nenasytnou touhou malého zlého muže po absolutní moci. Edvard Beneš se vždy snažil přesvědčovat  veřejnost, že je  obratný a úspěšný politik.

 Abdikaci prezidenta Masaryka 14. prosince 1935 předchází měsíc konfliktů, bojů, podrazů, dohod i politických kšeftů o to, kdo usedne na trůn. Tento měsíc ovlivní dějiny země na dalších 55 let.

Již v den abdikace TGM došlo k dohodě Milana Hodži, ministerského předsedy, s Edvardem Benešem, že jediným kandidátem bude Beneš! Ale ve chvíli, kdy se úmluva provalí, začíná nesocialistická část agrárníků přesvědčovat Hodžu, aby kandidaturu přijal on sám, s tím, že pro něj jako Slováka budou Slováci hlasovat, neboť rozhodně nemají zájem, aby Benešův český šovinizmus ještě zesílil. Ozval si i Benešův „úhlavní přítel“ Karel Kramář, když na zasedání agrárníků demonstrativně ohlásí vlastní kandidaturu. V agrární straně začala bratrovražedná válka.

Benešovci v agrární straně tvrdí: Benešovu kandidaturu podporují Francie, Rakousko či Anglie. Odpůrci Beneše i politiky Hradu volají: Nehodláme tolerovat  nedemokratické metody Beneše a socialistických stran!  Mezi agrárníky hledají kandidáta. Agrárníci najdou kandidáta mimo politiku, je jím Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor University Karlovy.

Do volby zasahují komunisté. Již dlouho před volbou Masarykův kancléř Přemysl Šámal navštívil komunistu Rudolfa Slánského. Šámal navštíví i další komunistické představitele – s jediným cílem – zajistit Benešovi bolševickou podporu a jeho zvolení už v 1. kole. Komunisté ovšem k volbě potřebují požehnaní! Proto 12. prosince 1935 hlásí Jan Šverma do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu." Po uzavření dohody  se komunisté zřeknou záměru postavit vlastního kandidáta – Klementa Gottwalda. Masaryk v zájmu podepření benešovsko-komunistického paktu obratem podepisuje amnestii pro komunistické exponenty. A je to! „Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá však s populizmem sobě vlastním Edvard Beneš. Ve skutečnosti Edvard Beneš svým populizmem podepsal bianco šek, první z řady budoucích. Všechny měly dlouhou splatnost. Splácet se začaly 25. února 1948!

Hlasy komunistů pro Beneše nemusely v roce 1935 stačit a tak Beneš neváhal osobně jednat i s Henleinem. Henleinovci souhlasili s taktikou bílých lístků, což bylo i pro Beneše nejlepší řešení. Přidává se k nim i probenešovské křídlo v Hlinkově slovenské ľudové straně, kde se ve prospěch Beneše výrazně osobně angažuje Jozef Tiso. ( Ano, ten Tiso, kterého Beneš nechal po válce pověsit!) 

Den před volbou, 17. prosince, se kandidát agrární strany Bohumil Němec vzdává kandidatury. Při volbě ve Vladislavském sále 18. prosince 1935 bylo odevzdáno 440 platných lístků, přičemž Edvard Beneš dostal 340 hlasů včetně hlasů všech komunitických poslanců. Prázdných bílých lístků bylo 76, hlavně od německých poslanců a senátorů!  Prezidentem Československé republiky se stal Dr. Edvard Beneš.

Druhá Benešova směnka se dostala do rukou komunistů v roce 1943, a měla cenou daleko vyšší. Za příslib budoucí podpory jako prezidenta podepisuje Beneš vazalskou smlouvu s Moskvou. Myslí si, že předběhl mírová jednání, že získá obdiv západních spojenců. Rok 1919 se ale neopakoval.

Za druhé zvolení prezidentem Beneš komunisty odměnil nejdůležitějšími funkcemi ve vládě. Henleinovce, kteří mu v roce 1935 pomohli na Hrad ještě výrazněji než komunisté, Beneš nechal s dvacetikilovými ranečky nahnat do dobytčáků a odvézt za hranice. 

„Právě jsem se vrátil z Hradu…“ nesl se 25. února 1948 vymrzlým Staroměstským náměstím  Gottwaldův hlas. Z Beneše, malého muže s inteligencí chytré horákyně, se v těch chvílích stala politická i lidská troska.Obelhal vlastní paměť. Zapomněl, že 21. prosince 1929 vystoupil v poslanecké sněmovně Klement Gottwald s programovým prohlášením své strany: „A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Přejde vás smích!“

         Na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky bylo po roce 1948 vyneseno přes 230 rozsudků smrti a více než 100 tisíc občanů bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Další stovky mrtvých zůstaly viset v drátech plotů pod elektrickým proudem na hranicích. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na 80 tisíc osob a po generace byly pronásledovány i jejich rodiny.  Přestaňme se komunistům pouze smát a berme je vážně. (stk)