Marie Tumlířová, první česká zemědělská inženýrka

Členka prvorepublikové Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu Marie Tumlířová, vesnická feministka, tak jako většina prvorepublikových politiků už dávno upadla v zapomnění. Po většinu svého života se tato vzdělaná žena zabývala zemědělstvím a venkovem, hlavně životem venkovských žen, ačkoli pocházela z městského prostředí.

Narodila se 9.6.1889 v Hradci Králové  jako jedno ze šesti děti v rodině JUDr. Matěje Kukly, advokáta v  Hradci Králové. Po ukončení základní školy se privátně doučovala cizím jazykům a roku 1909 složila státní zkoušku z francouzštiny. Maturovala až roku 1917. Hned potom zahájila studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, obor zemědělské inženýrství. 28. června 1921 získala  jako první žena v českých zemích diplom zemědělské inženýrky a téhož roku získala po rigorózu na Univerzitě Karlově jako první žena v celé Evropě titul doktor technických věd.

Profesně se orientovala na drůbežnictví, v němž posléze dosáhla výborného ohlasu a uznání odborné veřejnosti. V roce 1921 byla přijata na ministerstvo školství a národní osvěty. Byla aktivní v četných spolcích jako Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, Ústředí československých hospodyň, Ústředí odborů československých venkovských žen, Drůbežnická jednota nebo Zemědělská jednota. Byla členkou Národohospodářského odboru Masarykovy akademie práce.

Provdala se za statistika Bohuslava Tumlíře, jemuž rodiče koupili zbytkový statek v Předboji u Prahy, takže vystupovala jako manželka rolníka. Bylo to výhodné především  ve volbách, protože pro venkovského voliče je vždy přijatelnější člověk z lidu než s akademickými tituly. Do poslanecké sněmovny se Marie Tumlířová dostala jako náhradnice v roce 1934. Po volbách 1935 byla poslankyní do roku 1938. A byla poslankyní velmi aktivní.

V roce 1923 publikovala pod dívčím jménem Kuklová první větší československou sociologickou studii věnovanou venkovským ženám, především těm, které pracovaly v rodinných hospodářstvích. Jako první feministka vůbec v něm tematizuje rovněž otázku svobody (tento pojem se přitom v textu ani jedinkrát neobjeví) venkovské ženy. Hovořit o svobodě ženy v přetrvávajících patriarchálních poměrech českého (a ještě více slovenského venkova) vyžadovalo nejen odvahu, ale také schopnost formulovat, co je vlastně jejím obsahem. Autorka na jedné straně akceptuje zakotvení ženy ve stávajících poměrech, považuje je dokonce za přirozené, dané přírodou, současně je ovšem pokládá za problematické a za omezující ženinu svobodu, jež je pro ni jako pro feministku zásadní otázkou. Východisko z dilematu hledá v částečné finanční nezávislosti ženy na muži, ve vlastním výdělku, o jehož využití může samostatně rozhodovat.

Marie Tumlířová sledovala venkovské ženy systematicky i v době, kdy vykonávala poslanecký mandát. Své poznatky prezentovala formou brožur, přednášek a především článků v odborném, stranickém i ženském tisku. Všímala si nejen jejich práce a míry svobody, ale také hygienických podmínek, v nichž žily, životního stylu a zdravotních problémů, s nimiž se potýkaly. Jako poslankyně si vybrala práci v kulturním výboru, který považovala profesně za nejbližší. Podala množství návrhů na změny ve školství a vědě.

Během války se Marie Tumlířová stáhla z veřejného života a více se věnovala životu na statku v Předboji. Po roce 1945 jako bývalá členka zakázané agrární strany neměla možnost se do zemědělské politiky vrátit, ani netoužila spolupracovat s Benešovými a Gottwaldovými budovateli. V roce 1948 rodina Tumlířova tušila, že přijdou komunistické perzekuce a bude jí zabaven statek. Raději emigrovala. Marie Tumlířová se zapojila se do zahraničního protikomunistického odboje. Manžel Bohuslav Tumlíř se stal statistikem OSN, syn Bohuslav ekonomem a a dcera Maněna bioložkou.

Když zahájila československé vysílání rozhlasová stanice Svobodná Evropa, stala se v ní v roce 1951 Marie Tumlířová  redaktorkou zemědělského vysílání.  Posluchači ji znali pod jménem Maria Chaloupecká. Přispívala též do exilových časopisů (revue Novina) a angažovala se v exilových spolcích. Byla stálou členkou československé delegace porobených národů v Radě Evropy ve Štrasburku. Poté, co se jí v roce 1957 československá komunistická rozvědka dvakrát pokusila unést, zaměstnání ve Svobodné Evropě opustila a odešla na odpočinek. Dr. Ing. Marie Tumlířová zemřela v roce 1973 ve švýcarském Luganu.