Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 28. dubna 2018

Útok komunistického režimu na kláštery v dubnu 1950


Takzvané církevní zákony z října 1949, namířené proti katolické církvi, nepostihly její důležitou součást - církevní řády a kongregace. Ty si uchovaly určitou samostatnost, což komunistickou moc dráždilo. V březnu a dubnu 1950 proto v Československu spustil stát nezákonnou násilnou akci, jež měla za cíl likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů. Akce nesla krycí název "K" (Kláštery) a provedla ji na pokyn Státního úřadu pro věci církevní Státní bezpečnost za spoluúčasti Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí.

Násilné zabírání mužských klášterů po celé republice započalo už v noci z 13. na 14. dubna a vyvrcholilo o dva týdny později, v noci z 27. na 28. dubna 1950. V Československu bylo během Akce K zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Aby režim zdůvodnil tento zásah před veřejností, rozhodl o zdiskreditování řádů i jejich představených tím, že je obviní z činů proti republice. Došlo tak na známý monstrproces se sedmi čelními představiteli řeholí, které vybral osobně předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička (plus několik náhradníků, kdyby to u některých náhodou nevyšlo) a kteří byli pozatýkání během února a března 1950.

Souběžně s tím rozjela komunistická moc své tažení proti mužským řádům i proti církvi také na dalších místech.

Kardinál Beran se těšil velkému respektu, danému tím, že se za války nesklonil před nacistickou mocí a byl vězněn v Terezíně a v Dachau. S nastupující komunistickou totalitou se odvážný arcibiskup nedokázal smířit. Svůj odmítavý postoj dal najevo hned v únoru 1948 ve svém pastýřském listu "Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!". Díky jeho postoji a jednotě biskupského sboru se katolická církev stala jednou z posledních institucí ve státě, která stále odolávala nátlaku komunistických úřadů.

V roce 1949 se pokusil komunistický režim zlikvidovat katolickou církev "dohodou“ s nepevnou částí věřících. V červnu byla vyhlášena Katolická akce, kterou v Praze ve středu 15. června 1949 odmítla tajná biskupská konference. K tomu byl vydán pastýřský list, který se měl číst v katolických kostelích v neděli 19. června o slavnosti Božího těla.

Arcibiskup Beran pronesl v sobotu 18. června 1949 ve strahovském klášterním kostele veřejné kázání, v němž vyzval věřící lid k větší jednotě s biskupem, k vytrvalosti a lásce ke Kristu. O den později, v inkriminovanou neděli, se měl po mši konat obvyklý průvod. Katedrálu ale obsadili členové Lidových milicí a příslušníci Státní bezpečnosti, Josefa Berana zatkli a internovali v arcibiskupském paláci.

Zásah 13. dubna 1950 potkal kláštery a řeholní zařízení sedmi nejpočetnějších řeholí v Československu.

Scénář byl ve všech případech shodný - ozbrojení příslušníci SNB, StB a oddíly Lidových milicí obsadili kolem půlnoci budovy kláštera, probudili spící řeholníky, přinutili je obléknout se a sbalit si nejnutnější věci. Následně je svolali všechny do jedné místnosti, kde jim zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní oznámil "zestátnění objektu státním dekretem" s tím, že oni sami se budou moci "dál svobodně věnovat duchovní činnosti" v jiných, k tomu vyhrazených klášterech. Ve zbytku noci je pak autobusy a nákladní auta s ozbrojeným doprovodem svážely z jednotlivých klášterů do centralizačních středisek.

V rámci první etapy tak byli salesiáni svezeni do Oseku (240 osob), redemptoristé do Králík (238 osob), jezuité do kláštera v Bohosudově (217 osob), františkáni do Hejnic (138 osob) a premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři se museli přemístit do kláštera v Broumově (celkem 110 osob).

O dva týdny později navázala na tuto akci její druhá etapa - K2, která se týkala členů zbylých řádů. Celkem šlo o řeholníky z 69 klášterů v celkovém počtu 364 osob, kteří putovali do internačních středisek v Bohosudově (29 řeholníků, převážně minoritů), v Osek (68 řeholníků, konkrétně salvatoriánů a piaristů), v Broumově (180 řeholníků z řádů dominikánů, kapucínů, křížovníků a maltézských rytířů) a Hejnic (78 řeholníků z řádů benediktinů, petrinů, bosých augustiniánů, cisterciáků a servitů). Provinciálové, představení jednotlivých řeholních domů a takzvaní reakční řeholníci byli od zbytku odděleni a posláni do internačního kláštera v Želivi na Pelhřimovsku.

Výsledkem celé akce byla likvidace drtivé většiny mužských klášterů a klášterních zařízení.

Další úder státu přišel 26. září 1950 v důsledku takzvané Akce Ř, která se zaměřila na ženské kláštery. Do soustřeďovacích středisek při ní bylo odvezeno přes čtyři tisíce řeholnic.

Akce K byla naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech. Následné "majetkové převody" klášterního a řeholního majetku do rukou státu pak teprve zpětně "pololegalizovala" vyhláška Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu řeholního majetku "nesloužícího řeholním účelům" na státem řízený náboženský fond. Je pochopitelné, že kláštery zbavené násilím řeholníků spadaly právě do této kategorie. Většina ze zabraných klášterních budov, jichž bylo na 429, se přitom nedostala do rukou nemocnic, což režim v rámci své propagandy tvrdil, ale připadla především armádě a ministerstvu vnitra.

Akce K sice výrazně zasáhla řeholní život v Československu, ale činnost církevních řádů přesto nedokázala ukončit. I přes svou internaci řeholníci tajně pokračovali ve své činnosti a vychovávali své následovníky, někteří byli dokonce tajně vysvěcováni na kněze. Zničit církev se komunismu nepodařilo, byť její význam i vliv totalita výrazně poznamenala.







Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.