Československo od Beneše ke Klausovi a Mečiarovi

Že se komunistům po roce 1945 podařilo ovládnout Československo a napojit se na politiku a ekonomiku Sovětského svazu, nebylo tehdy pro běžně informované občany žádným velkým překvapením. Bylo to přání  exilového prezidenta Edvarda Beneš, který spojenectví se Sovětským svazem prosazoval  už ve třicátých letech a intenzivně po celou dobu 2. světové války.

Husák a Beneš

 Edvard Beneš, který v roce 1938 z Prahy uprchl před odpovědností a potom šest let v Londýně za sovětské peníze vymýšlel  poválečné intriky vůči českým Němcům a agrárníkům, v květnu 1945 se vydával za Stalinova pomocníka při porážce Německa.  Stalinovi naopak na Benešovi zdaleka nezáleželo tolik jako tom, že  prostřednictvích  československých komunistů, bezmezně mu oddaných, získá rozhodující vliv ve Střední Evropě.

Beneš v květnu 1945 sliboval, že "bude provádět" socializmus, což potvrdil  diktátorskými dekrety (zabavení majetku všech Němců a znárodněním bank, dolů a hutí). Komunista Gottwald byl opatrnější, když sliboval mírnou cestu k socializmu, zachování drobného podnikání a soukromé vlastnění a obdělávání zemědělské půdy. Nebylo však podstatné, co nejvyšší představitelé země slibovali, ale jak se sovětským poradcům podaří zformovat  řady československých komunistů, silová ministerstva a československou státní bezpečnost.

Arogance s jakou Beneš prosadil obnovení Československa z roku 1938 zaskočila především Slovensko. Beneš se Slováky jednal jen o vnitřním uspořádání společného státu, který bral jako hotovou věc, o které nesměl nikdo pochybovat. Slovensko bylo oficiálně na straně poraženého Německa, nemohlo si příliš vyskakovat, a tak se raději ukrylo pod Benešova křídla. Slovenské nacionalisty se Benešovi a českým komunistům podařilo hned zpočátku přidržet zemi, i když tehdy mladý slovenský šovinista Gustáv Husák toužil po něčem jiném: „Nechceme protislovenský centralizmus z prvej republiky a odmietame protičeskú autonómiu a bábkový samostatný štát…" 

Beneš a Gottwald

 Požadavky na spolkové uspořádání byly hned po válce prezidentem "Budovatelem" smeteny se stolu. Trvalo to až do roku 1968, než se podařilo Husákovi federativní uspořádání státu prosadit. Slovenské hospodářství do té doby bylo řízeno z Prahy, avšak o násilných metodách komunistického režimu v českých zemích a chudobě některých oblastí, neměli Slováci ani potuchu. Neměli tušení ani slovenští horníci a dělníci, pracující především na Ostravsku, Mostecku a v Praze, protože podle svých vznešených příjmů měli dojem, že všichni Češi žijí v blahobytu. Při porovnávání s průměrnými příjmy třeba na Vysočině či v jižních Čechách by se Slovensko asi divilo, jak bylo na tom dobře.

Přes všechny ekonomické a kulturní odlišnosti hlavní příčinou rozdělení Československa v roce 1992 byly touhy slovenských politiků napodobit Slovenskou republiku z let 1939-1945 a vládnout si sami. Když to šlo za války - třeba i s úzkými kontakty na nacistickou Německou říši - proč by to nemohlo jít po roce 1989, když je konečně možnost se osamostatnit, ať to stojí cokoli. Mečiarovi, Zelenayovi, Černogurskéma i dalším slovenským politikům se jako argument hodil nesouhlas s Klausovou divokou privatizací.

 

Mečiar a Klaus

Omezení výroby ve zbrojovkách a náhlá vysoká nezaměstnanost samozřejmě přispěli k protičeským náladám na slovenské veřejnosti. Jak na straně Klause a jeho tunelářů, tak na straně Mečiara a jeho nacionalistů byla především  snaha převést státní majetek, o němž měla veřejnost jen hodně vzdálený přehled, na svá konta. Dva kohouti na jednom smetišti nechtěli být, proto místo jedné zlaté horečky, vypukly dvě, česká a slovenská. Obě byly doprovázeny nejvyššími stupni kriminality, včetně vražd.