Hranice postsocialistické ČR už není z drátů, ale z peněz

Hrozí rozdělení EU? To hlavní, co před rokem 1989 fungovalo na Západě, a stále funguje, nefunguje na Východě. Příčina? Tradice, ale hlavně příjmy obyvatelstva. Podle nedávné zprávy českých odborářských analytiků se české mzdy vyrovnají Německu a Rakousku asi za 100 let, ovšem za předpokladu, že ČNB hned zpevní korunu o 20 procent. To však by zdražilo český export a zlevnilo dovážené zboží. A to ti, kdo ovládají českou ekonomiku, nepřipustí, protože jim na občanech nezáleží a současný stav jim vyhovuje. Takže je předpoklad, že v roce 2115 budou obyvatelé západních zemích pořád bohatší než obyvatelé zemí východních.

S Německem, které svou velikostí patří do jiné kategorie zemí, se rovnat nemůžeme, rovnat se můžeme s Rakouskem, s nímž jsme jednak přibližně stejně velcí a s nímž byli jsme vždy v nějakém kontaktu a vedle něho se rozvíjeli víc než tisíc let. V politické, hospodářské a kulturní struktuře Střední Evropy mělo obyvatelstvo Čech a Moravy samozřejmě takové postavení, jaké si vydobylo. Zvyklo si hlásit se k úspěchům a válečným vítězstvím jiných států, neúspěchy, kterých bylo vždy víc, svádět na ostatní.

Po pádu železné opony v roce 1989 vyjely sta tisíce lidí podívat se do sousedního státu. Zatímco Češi toužili si za hranicemi pořídit to, co jim socialistický obchod nedokázal nabídnout a co znali jen z ilegálně dovezených katalogů západních obchodů, Rakušané předpokládali oživení obchodu, mysleli, že bohatší skupiny českého obyvatelstva budou kupovat jako divé. Nevěděli, a nemohli pochopit, že mimo několika vexláků žádné bohaté skupiny nebyly, česká společnost se nedělila na bohaté a chudé, příjem advokáta či lékaře se příliš nelišil od příjmu dělníka či ošetřovatele prasat, bankéři, fabrikanti a podnikatelé neexistovali. Zklamání bylo na obou stranách. Pod vlivem dlouhodobé socialistické propagandy mnoho českých lidí překračovalo hranice v domnění, že jako boháči přijíždějí do chudé země plné nezaměstnaných a pouličních žebráků. Udiveně pak procházeli obchody zaplněné zbožím a protáčeli se jim panenky nad cenami. Zjišťovali, že je všechno jinak, že chudáci jsou oni. Když si přepočítali kurz koruny k šilinku, chutě na nákup vysněného zboží rychle přešly. Ti, kteří kradou za všech okolností, zapomínali, že jsou za hranicemi a kradli i v rakouských obchodech. Nápisy v tamních obchodech "Ceši nekraďte!" vyjadřovaly však hlavně zklamání rakouských obchodníků nad prázdnými českými kapsami. Těch krádeží určitě mnoho nebylo.

Rakouský nacionalista Jörg Haider kdysi získával volební hlasy hlásáním, že Východoevropané do Evropské unie nepatří, neboť jsou primitivní, špinaví, kradou a nedokážou dodržovat pravidla. Teď už podobně jako Rakušané máme zbohatlíky, rozdělené obyvatelstvo na určité kasty, stejné obleky, stejná auta, stejně vybarvené domy, neexistují celnice na hranicích, přesto rozdíly mezi obyvatelstvem ČR a Rakouska se za 26 let vymazaly jen nepatrně. Pořád může průměrný Rakušan pohlížet na průměrného Čecha svrchu, protože má  třikrát až čtyřikrát větší příjem než Čech. Je starou pravdou, že právě majetková nerovnost  je příčinou nespokojenosti lidí, podhoubím pro vznik extremizmu, je příčinou konfliktů a násilí.

Masaryk říkával, že pro vybudování demokracie je potřeba 40 let, německý sociolog Ralph Dahrendorf tvrdil, že na změnu myšlení a morálky je třeba 60 let a tři generace. Oba jaksi neuvedli tu podstatnou věc, že základem demokracie je spokojenost průměrného občana, a ta je z největší části vytvářena jeho majetkovým postavením ve společnosti. Na vyrovnání se Západem, pokud potrvá současný stav, asi nebude stačit ani jedno století.

t