V Rapšachu koncem
května 1945 vládl uměle vytvořený místní národní výbor, sestavený Václavem Maxou také
z lidí, kteří předtím v Rapšachu nežili, a po skončení války přišli
řídit obec. S cizími funkcionáři byli nespokojeni lidé, kteří nebyli
vyhnáni.
Zprávy
o vyhnání obyvatel Vitorazska se rozšířili po Čechách a tak rodáci, kteří zde
měli příbuzné, se pokusili v Rapšachu napomoci právu. Z jejich popudu
byla schůze MNV, na které se s dotazem obrátili na předsedu MNV Karla
Červika, na základě čeho byli zdejší lidé vyhnáni a byl rozkraden jejich
majetek. Předseda nedokázal odpovědět. Opět vystoupil kapitán Bártl, který
upozornil na to, že Václav Maxa při sestavování MNV porušil zásady Košického
vládního programu, podle něhož musejí v národních výborech být rovnoměrně
zastoupeny všechny čtyři povolené politické strany. Maxův národní výbor v Rapšachu byl veřejností přinucen odstoupit. Byl zvolen nový.
Na schůzi MNV v Rapšach
3.června 1945 došlo k řešení připomínek občanů k rozkradenému majetku.
Kapitán Bártl, který před několika dny
(26.května) zachránil životy 26 lidí, navrhl, aby byl povolen návrat všem,
kteří byli vyhnáni, aby podle jejich svědectví bylo zjištěno, co bylo ukradeno.
Přítomných více než 50 lidí nadšeně souhlasilo. Komunisté (hlavně Václav Maxa),
národní socialisté a národní správci návrat nedovolili, naopak rozeslali
několik stížností na kapitána Bártla.
 |
| TV seriál 30. příběhů majora Zemana |
Po komunistickém puči v roce
1948 byl kpt.
Josef Bártl postaven před soud a za „protistátní činnost a podporu sociální
demokracie“ odsouzen na 25 let vězení, jeho otec byl násilně vystěhován z Rapšachu
do okresu Žatec. Tak se samozvaný soudce z lidu Václav Maxa a kat František
Říha pomstili za to, že Bártl zabránil popravě 26 lidí. V době soudu už oba
byli ve službách StB.
Návrat
vyhnanců pokračoval. Do konce roku 1945 se z Rakouska do Rapšachu a okolí
vrátilo asi 1.200 lidí. Z Nové Vsi u Klikova (Najdorfu) bylo „táborskými
husity“ v květnu 1945 vystěhováno 6
rodin, vrátily se všechny. Z Kunšachu bylo vystěhováno 32 rodin, vrátilo
se 25 rodin (7 rodin návrat odmítlo, i když k návratu měly povolení čs. úřadů). Na jaře
1946 se vrátily i vdovy a děti zavražděných 14 tušťských občanů.
Postupem času si
Vitorazané včetně některých, co podlehli revolučnímu nadšení, uvědomili, co
se vlastně stalo. Vždyť zavraždění a vyhnaní měli všude v okolí příbuzné,
obyvatelstvo zde bylo po staletí provázáno příbuzenskými vztahy. Jakou kdo měl národnost nebo občanství nebylo podstatné, málokoho to zajímalo a málokomu vadilo.
Zloba za vraždění a
vyhnání spoluobčanů se obrátila proti státu a jeho novým vládcům. Naopak komunisté
a šéfové StB si stěžovali, že v důsledku návratu vyhnanců opouštějí
Vitorazsko národní správcové. Redukci národních správců na minimum naopak
prosazovali národní výbory ve vitorazských obcích, které dospěly k názoru,
obce můžou vrátit do života původní obyvatelé, nikoli národní správci, kteří hledí
jen na osobní prospěch. (Pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat